V srdci historické Prahy by se jinak za takové prostory dal vybírat tučný nájem. Kostel sv. Jiljí, ke kterému klášter v Husově ulici přiléhá, má románské jádro, klášter je barokní a vznikl na počátku 17. století. Solná věž je patrně o něco starší a snad v ní sídlila kancelář pro výběr cla z obchodu se solí. Už v 19. století se ovšem v jejích prostorách hrálo divadlo. A právě na tuto tradici navázali divadelníci Jan Horák a Zuzana Horáková, kteří – díky přátelství a autorské spolupráci s jedním ze zdejších dominikánů Filipem Boháčem – zanedbaný prostor v loňském roce nahrubo upravili a zřídili v něm svoji domovskou „klubovou“ scénu. Zmíněný výtah je tu zdaleka nejformálnější částí vybavení.
Laň na vrcholu schodiště
Právě tady se minulý týden odbyla premiéra jejich pozoruhodného autorského představení Blanche biche / Bílá laň. Zuzana se nechala inspirovat starou bretaňskou písní o dívce, která se v noci proměňuje v laňku štvanou honci, až je ulovena vlastním bratrem, předložena při hostině jako hlavní chod, snědena – a nazítří se zase vrací ke své dívčí podstatě v nekonečném osudovém koloběhu.
Tak už to ve folkloru bývá. Píseň je takto zaznamenaná už v 16. století: varianty končící happyendem, jaké známe z pozdějších zpracování počínaje pohádkovou sbírkou baronky d’Aulnoy, zcela ruší původní rozvržení i jeho jungiánský základ, bratra nahrazují krásným princem, vraždu svatbou a vůbec celý ten krásný a děsivý příběh kazí.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás |
Horákovi jej nekazí. Naopak. Jejich divadlo (za deset let, kdy spolu režisérka a herec tvoří, mají na kontě necelou desítku představení) vyniká úsporností výpravy, tryskajícími gejzíry výrazové vynalézavosti a mistrovstvím na poli animace všeho, co se během představení neschová z jejich dosahu. O Bílé lani to platí násobně.
V hlavní roli tentokrát není slovo a vlastně ani pohyb, ale zvuk. V úloze zakleté dívky se představuje Francouzka (!) žijící v Praze, vynikající hráčka na violu da gamba Mélusine de Pas, která tu hraje, zpívá a také trpí. Jan Horák coby bratr ztvárňuje osudového lovce i průvodce a vypravěče, k ruce mají ještě matku v podání Jany Matějkové.
Celou krvavou story vyprávějí za pomoci úsporných dialogů, světel a několika málo rekvizit, které se – podobně jako se dívka mění v laň – příležitostně proměňují v součásti kostýmů nebo scény. Tóny, zvuky a hluk tvoří protagonisté v reálném čase na jevišti. Za pomoci looperu (elektronické zvukové smyčky) je násobí a umocňují, aby se i v nevelkém sále Solné věže mohla konat velkolepá štvanice, hučet hluboký hvozd anebo halasit slavnostní hostina.
Přeskládat neurony
Na současném divadle je oslovující, jak dokáže – často s minimem prostředků, což je i tento případ – přimět mozky diváků, zakrnělé věčným čučením na reelska a do excelových tabulek, aby své zbytky neuronů najednou spojovaly jinak. Aby si příběh poskládaly ze symbolů a útržků, nikoliv ho jen přímočaře konzumovaly (jako, hahaha, Horák s Matějkovou bílou laň).
Franz, nový film Agnieszky Hollandové, kafkovskými ozvěnami přesahuje i do současnosti |
Jako v pouťovém krváku, jímž toto představení v jistém výkladu také je, si tak divák samozřejmě užije spoustu podívané, vzrušení i pohoršení. Ale také si zkusí myslet trochu jinak. Ať už jde o rozklíčování záblesků a zvuků, vybavování starých strachů, oživení starobylých symbolů – anebo o zamyšlení, co všechno člověk je, a co už není oprávněn s prominutím sežrat.
