Škola je příkladem toho, jak vypadá křesťanské dílo, když se povede: prostor, přijetí, zázemí a přiměřené vzdělání tu najdou dívky, o které jinde nikdo moc nestojí. „Mám tu holky z pasťáků, děcáků, patologického sociálního prostředí, některé už vědí, jak chutnají drogy. A společně s nimi tělesně či mentálně handicapované, autistky, vozíčkářky, nevidomé, neslyšící,“ pozval před pár lety Ondřeje Staňka tehdejší ředitel Luboš Hošek.
Fotograf pozvání přijal. Během roku a půl pak vznikaly fotografie, které utvořily mimořádně citlivý sociální dokument. Roku 2010 se pak představil na výstavách v Praze, Drážďanech, Berlíně a Žitavě a nyní – i díky sbírce na Doniu – vychází knižně.
Nedomazlené
Kniha se jmenuje Nedomazlenky. „Mnohým zůstalo upřeno prožít dětství v láskyplném rodinném prostředí,“ vysvětluje fotograf na úvod. Bezpečnou a milující fyzickou blízkost studentky z Dívčí katolické školy nejednou vůbec nepoznaly. Z dětství zůstaly „nedomazlené“.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Sedím s panem Staňkem nad knížkou u horkého čaje a poslouchám, jak se takovéhle „modelky“ fotí. Jak samy hladově vyhledávají objektiv a všelijak se do něj culí, jak se mačkají jedna k druhé a dožadují se záběrů v blízkém objetí jedna s druhou. „Jako by si tu fyzickou blízkost doslova vychutnávaly,“ poznamenává fotograf. Na jeho snímcích se holky s podmračenými, piercingy propíchanými obličeji a cigaretami v puse tisknou k sobě navzájem, jako by byly jedna pro druhou záchranným lanem. Nejspíš i jsou.
Stejně vehementně, vypráví dál Ondřej Staněk, se pak děvčata dožadovala hotových fotografií – na mobilech je hledaly na webové stránce projektu, ocenily výstavu, některé se pak časem nechaly zvěčnit znovu – s těhotným bříškem, s dítětem. Jako by fotka byla potvrzením, že existuji. Že se o mě někdo zajímá.
Být tady pro druhého
Cyklus Nedomazlenky – mimochodem Staňkův učitel, mistr sociální fotografie Jindřich Štreit o něm prohlásil, že „nezná nic lepšího“ – nezahrnuje ale jen dívčí přátelství a hlad po blízkosti. Převážně je dokumentem každodenního života ve škole, kde se studentky smějí i nudí, šprtají se češtinu a matiku, pískají na flétnu, vaří, dělají přemety nebo se i modlí.
Nedotknutelné důkazy. Paměť středověkých artefaktů i současného umění v Jízdárně Pražského hradu |
A také starají se o jiné. „Když pečují o druhé, najednou úplně zjihnou!“ nalistuje Ondřej Staněk snímek romské krasavičky, jak křehce podpírá starší ženu, děvčete s Downovým syndromem dělající společnost stařence u stolu nebo holčičích rukou ošetřujících pacientce ránu. „Baví mě starat se o lidi, kteří to potřebují. Ráda si s lidma povídám,“ stojí neohrabaným dětským písmem na volné stránce.
Smát se jiným je zbytečné
Zápisky studentek o škole a životě zde dávají dokumentu další rozměr, například: „Jsou tu super hodný učitele za roveň i zastupce který má rád maso říka učte se děti.“ Anebo: „Bombastickej přístup k nám ke studentům. Málo záchodů, chtělo by to víc záchodů.“ A také: „Nelíbí se mi když prijde někdo jiný že se mu začneme smát, to se mi zdá zbytečné.“
Výstava Sanitka aneb 30 let, kdy auta bourala, tramvaje se srážely a lidé zírali |
Autor se kdesi vyjádřil, že je škola pro tyto dívky, pro toto „nesourodé společenství“, záchrannou sítí. Jeho fotografie promlouvají také o tom, že je prostorem, kde tyto mladé ženy mohou najít trochu životní jistoty a sebedůvěry a naučit se něčemu, co jim pomůže lépe obstát v dalším životě. Start zrovna výhodný neměly, na okruhu snad ty ostatní doběhnou. Či se jim aspoň přiblíží.
Ondřej Staněk je nasnímal černobíle, jak se na sociální dokument sluší. Přesto máte po sklapnutí knihy pocit, že jste právě viděli kus opravdového života v barvách. A to nečekaně nadějeplných.
