Reklamní obrázek od Českých drah byl děcku předán ve slavnostní atmosféře a s patřičnou legendou o tom, že ho nedostává dítě každé (lež!), a tudíž mu byl okamžitě přiřknut status Významného Předmětu Hodného Řádného Prozkoumání. Obrázek výhybky jsme interpretovali bez problémů, ale propagační básnička na druhé straně nám vydržela pěkných pár zastávek. Ono totiž vyložit záhadné čtyřverší „Když už jen tak nelze/ přidat v autě plyn/ ukaž, že jsi chytrý:/ jeď vlakem - buď in!“ by asi nebylo jednoduché ani pro literárního vědce. „Cotoé?“ ptal se syn a já nevěděl, co odpovědět. Ano, mám sice jistou hypotézu, jež vysvětluje nejen záhadnou železniční poezii, ale i další pozoruhodné reklamní úkazy posledních dní - zeleninový gruppensex z reklamy na masox, ufony jedoucí na prasatech z inzerátu telekomunikačního operátora i záhadnou radu „Když ti život přináší hodně brambor, udělej si bramborový salát“, kterou můžete číst z billboardů podél našich cest (což však může být i kampaň na třetí řadu Ztracených). Ale domněnku, že do naší republiky zřejmě nedávno doputovala zásilka svinsky pajcovaného kokainu a všechny tyhle reklamy jsou plody jednoho velkého špatného tripu, bych mu asi vysvětloval ještě déle.
„No...,“ zaťal jsem zuby, „to znamená něco jako ,auto jezdí pomalu, vlak rychle, takže je moderní jezdit vlakem‘ “, protože jsem samozřejmě věděl, že to není pravda, že ten shluk slov neznamená nic v žádném ze známých dialektů češtiny (nejpřesnější překlad by asi zněl „zasekne-li se ti brzdový pedál, vyraž na nádraží“), ale co je otcovská autorita proti majestátu Českých drah. Musím zkrátka doufat, že zapomene na to, že „in“ je jezdit vlakem, a bude ochoten jezdit i na kole a chodit pěšky, co mu bude příjemnější. Že zapomene dřív než na televizní Kubík song, než na básničku z obrázku z ordinace paní doktorky, jejíž nepokryté drogově-reklamní metrum - „Péťa stůně, chce si hrát/ Promethazin musí brát/ skákat bude za pár dní/ až ho sirup uklidní“ - mne občas budí ze sna.
Hlavně že vedeme neutuchající debaty o vulgaritě v médiích a jejím vlivu na děti. Psycholog Jeroným Klimeš mi tuhle vysvětloval, jak je důležité dětem včas vštípit rozdíl mezi „vysokou“ a „nízkou“ češtinou a naučit je nesakrovat před paní učitelkou. Možná by bylo fajn začít se věnovat filtrování debility, která děti zahrnuje v povolených časech a z „bezpečných kanálů“ a nerozdávat pokuty za kdejakou prdel, která v televizi někomu ulítne pět minut před dvaadvacátou. A začít si všímat toho, co je dětské duši skutečně nebezpečné. Znetvořené češtiny ze špatně přeložených televizních seriálů a importovaných knížek, kvůli níž slyšíte na pískovištích české věty s anglickým slovosledem. Brutálních reklam, které se na ně valí ze všech regálů ve výši očí a kterou dávají důvěryhodní muži v uniformách či laskavé sestřičky přímo do ruky s jediným cílem - zmanipulovat je a implantovat do nich touhu „být in“ už v tom krátkém období, v němž člověk může být out, a přesto šťastný. Udělat z nich „hodné děti“.
„No...,“ zaťal jsem zuby, „to znamená něco jako ,auto jezdí pomalu, vlak rychle, takže je moderní jezdit vlakem‘ “, protože jsem samozřejmě věděl, že to není pravda, že ten shluk slov neznamená nic v žádném ze známých dialektů češtiny (nejpřesnější překlad by asi zněl „zasekne-li se ti brzdový pedál, vyraž na nádraží“), ale co je otcovská autorita proti majestátu Českých drah. Musím zkrátka doufat, že zapomene na to, že „in“ je jezdit vlakem, a bude ochoten jezdit i na kole a chodit pěšky, co mu bude příjemnější. Že zapomene dřív než na televizní Kubík song, než na básničku z obrázku z ordinace paní doktorky, jejíž nepokryté drogově-reklamní metrum - „Péťa stůně, chce si hrát/ Promethazin musí brát/ skákat bude za pár dní/ až ho sirup uklidní“ - mne občas budí ze sna.
Hlavně že vedeme neutuchající debaty o vulgaritě v médiích a jejím vlivu na děti. Psycholog Jeroným Klimeš mi tuhle vysvětloval, jak je důležité dětem včas vštípit rozdíl mezi „vysokou“ a „nízkou“ češtinou a naučit je nesakrovat před paní učitelkou. Možná by bylo fajn začít se věnovat filtrování debility, která děti zahrnuje v povolených časech a z „bezpečných kanálů“ a nerozdávat pokuty za kdejakou prdel, která v televizi někomu ulítne pět minut před dvaadvacátou. A začít si všímat toho, co je dětské duši skutečně nebezpečné. Znetvořené češtiny ze špatně přeložených televizních seriálů a importovaných knížek, kvůli níž slyšíte na pískovištích české věty s anglickým slovosledem. Brutálních reklam, které se na ně valí ze všech regálů ve výši očí a kterou dávají důvěryhodní muži v uniformách či laskavé sestřičky přímo do ruky s jediným cílem - zmanipulovat je a implantovat do nich touhu „být in“ už v tom krátkém období, v němž člověk může být out, a přesto šťastný. Udělat z nich „hodné děti“.
