Neznám osobně nikoho z lidí toho rangu, kteří jsou podepsáni pod nejnovější výzvou k bojkotu bulvárních periodik. Vzhledem k mé profesi se pohybuji v jiných společenských kruzích, tohle prostředí je pro mne exotikum.
Taky se musím přiznat, že nesleduji bulvární noviny (pro politického komentátora jsou informace, které přinášejí, v drtivé většině případů irelevantní).
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
A konečně chápu, že brutální invaze bulváru do soukromí lidí, kteří jsou v centru pozornosti statisíců, může pro postižené často znamenat děsivý problém. Veřejnost má sklon těm, co se pohybují ve světě velkovýroby iluzí, přičítat jakousi nadpřirozenou moc (nejde jen o naivní diváky, kteří si kdysi chtěli nechat operovat od Ladislava Chudíka koleno, ale například taky o polistopadovou mánii dosadit lidi ze světa iluzí do politiky, která pravidelně končila deziluzí nebo krachem). Odvrácenou stránkou věci je ukázat, že jejich velké úspěšnosti a popularitě odpovídají také úměrně velké chyby a slabosti. „Jsou to lidé jako my“. Proboha, a proč by neměli být?
K myšlence bojkotu jsem skeptický. Vždycky se najdou stávkokazi, zvlášť když se dostávají díky bojkotu do výhodné pozice. Problém je v tom, že svoboda slova znamená i svobodu publikovat prasárny. V tom ale podstata svobody slova nespočívá. Proto je také přípustné uvažovat o tom, jak vyvážit svobodu slova zákony, které bývají dnes s opovržením nazývány náhubkové, protože chrání soukromí jedince před všetečností médií. Demokratická společnost stojí na souhře mocí, které se navzájem omezují (tisk není žádná výjimka). Jakmile si některá z nich vybojuje jakési nadprávo, je s demokracií konec.
Poněkud znepokojivá mi přišla jedna formulace výzvy: „Odmítáme nadále mlčky přihlížet tomu, jak nejrůzněji neumětelové každý den anonymně a beztrestně špiní jména lidí, kteří v životě něco dokázali.“ Skoro doslova stejně totiž reagují čeští politici, konfrontovaní se svobodou projevu, na kritiku jejich politiky. Od Václava Klause (nejhorší nepřátelé lidstva, to byla ještě trochu humorná nadsázka), přes Miloše Zemana (póvl, hnůj) až po Jiřího Paroubka (média jako třídní nepřítel). Přitom v drtivé většině případů nešlo o soukromé, ale o veřejné záležitosti.
Problém je v dělení na „neumětely“ a „lidi, kteří v životě něco dokázali“. Před zákonem jsou si rovni, protože po čase se může ukázat, že ten, co něco dokázal, by byl udělal lépe, kdyby si to byl odpustil, a „neumětel“ sklízí za nějakou dobu uznání. Před časem žila celá země aférou, při níž žáci natočili svou učitelku při sexu a pak to pouštěli na internetu. Protože v tomto případě šlo o typického neumětela, nikdo moc neprotestoval. Učitelku vyhodili.
Snad to autoři výzvy tak nemyslili. Ale být jimi, dal bych si pozor na formulace.
