Teď stojí před německým soudem. Je mu devadesát let, údajně trpí leukémií a zbývá mu jedenáct měsíců života (je přitom jakési podezření, že aspoň část svých zdravotních potíží simuluje).
Demjanjuk byl už jednou souzen v osmdesátých letech v Izraeli. Soud první instance jej odsoudil smrti za zločiny spáchaném v jiném koncentráku, pověstné Treblince, nejvyšší soud pak rozsudek zrušil, protože totožnost obviněného nebyla prokázaná nad všechny pochyby.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Velmi dobře chápu city pozůstalých po těch, co byli v Sobiboru brutálně zavražděni. A vůbec nezávidím těm, co mají Demjanjuka soudit. "Polehčující okolnosti" (kdyby nebyl esesákům kývl, čekala by ho takřka jistá smrt) mi v tomto případě nepřipadají pádné: je to jedna smrt proti minimálně dvaceti osmi tisíci. Spíš se mi zdá, že po tak dlouhé době je možnost dobrat se pravdy omezená a stanovit, co je spravedlivý rozsudek, obtížné (navíc Demjanjukovi nadřízení, důstojníci SS, nedostali většinou žádné horentní tresty).
Lidská spravedlnost je nedokonalá má své meze. Kdo je z horlivosti překročí, může se zachovat buď nelidsky, nebo dokonce jako šašek (viz odstrašující případ anglického krále Karla II. Poté, co se ujal trůnu, nechal vykopat z hrobu tělesné pozůstatky svého předchůdce, "lorda protektora" Olivera Cromwella, který přivedl na popraviště jeho otce, a pověsit je na šibenici.) Ten, kdo věří, že existuje spravedlnost dokonalejší než lidská, a zároveň taková, před níž není úniku, nebude mít s případem Ivana Demjanjuka problém.
Jinak ale závidím svým vnoučatům: za dvacet let tyhle problémy odpadnou. Lidstvo bude mít jiné starosti.
