Se stoprocentní jistotou opravdu nevíme, zda by se americký prezident Donald Trump chtěl stát diktátorem. Je však velice nepravděpodobné, že se jím stane.
Deset let Donalda Trumpa. Od oznámení kandidatury až po celní válku a konfrontaci s Čínou |
Zaprvé, jde o jeho věk. Když vzpoura francouzských důstojníků v Alžíru v roce 1958 přivedla Charlese de Gaulla opět k moci, dostal na tiskovce otázku, zda se stane diktátorem jako španělský vůdce a generál Francisco Franco. A on odpověděl: „Myslíte si, že ve věku osmašedesáti let chci začít novou kariéru diktátora?“ Ústavu změnil, založil pátou republiku, ale diktátorem se nestal. A ke konsternaci oněch důstojníků poté nezávislost Alžírsku udělil.
Donald Trump se příští rok dožije osmdesáti let. Když letos vstupoval do prezidentského úřadu, byl o pět měsíců starší, než když před čtyřmi roky do prezidentského úřadu nastoupil demokrat Joe Biden. Všichni víme, jak v prezidentském úřadu dobrák Joe zestárl. Poslední rok už prakticky nebyl fyzicky ani mentálně schopen vykonávat úřad prezidenta. Nevíme, jak na tom bude zdravotně Trump za dva či tři roky. Ale bude to starý muž.
Pravděpodobně ne. I když mám čísla, řekl Trump o možné třetí kandidatuře |
Zadruhé, má nedostatek sebedisciplíny. Donald Trump není dost disciplinovaný na to, aby se stal diktátorem. On chce být středobodem pozornosti, denně obsahem i tvůrcem zpravodajství, chce být obdivován, respektován, či své odpůrce přivádět k šílenství. Je to vlastně bavič, který touží po pozornosti a uznání.
Když demokratka Kamala Harrisová v kampani na podzim 2024 zkusila tvrdit, že Trump je potenciální diktátor, jak reagoval? Sehrál scénky, jak v McDonaldu smaží hranolky a vydává je u okénka, či v cestářské vestě jezdí popelářským vozem – a Američané se tomu smáli, bavili se, a řekli si: „To není fašista.“ V sedmi klíčových, rozhodujících státech zvítězil nad Harrisovou v poměru 7:0.
Trump není všemocný
Zatřetí, překážkou by mu byl americký ústavní systém. On je šéfem výkonné moci federální vlády, ale mnohé pravomoci nemá federální vláda, nýbrž státy Unie – jejich guvernéři, parlamenty a soudy. A i v rámci federální vlády je prezident šéfem jen jedné z jejích tří složek; dalšími jsou Kongres a Nejvyšší soud.
A pak rozhodl Nejvyšší soud. Je tu Trumpův zásadní průlom u razií proti migrantům |
Je dost možné, že v jedné komoře Kongresu, asi ve Sněmovně reprezentantů, demokraté ve volbách v listopadu 2026 získají většinu. Trump pak žádný zákon neprosadí, stane se „chromou kachnou“ a republikánští politici se od něj začnou odpoutávat a přemýšlet o tom, jak vyhrát ve volbách v roce 2028. A Nejvyšší soud mu mnohá jeho nařízení zruší jako neústavní, už se tak děje.
Začtvrté tu jsou americké ozbrojené složky. Když v polovině června Donald Trump pořádal po mnoha desetiletích ve Washingtonu vojenskou přehlídku – k 250. výročí vzniku amerických ozbrojených sil ve válce za nezávislost (mimochodem v den jeho 79. narozenin), tak tam jednotky hrozivě nešturmovaly jako Waffen-SS či Korejská „lidová“ armáda, ale působilo to spíše jako happening: v historických kostýmech a se zvířaty. I vojáci Národní gardy v ulicích Washingtonu nepůsobí jako sovětští vojáci v ulicích Prahy v srpnu 1968, nýbrž jako turistická atrakce; lidé se s nimi rádi fotí.
Důstojníci státních národních gard a federálních ozbrojených sil jsou profesionálové dodržující zákony; na vojenských akademiích ve West Point, Annapolis, Colorado Springs, či v Citadele v Charlestonu se učí o norimberském procesu. Vědí, že zločinný či protiústavní rozkaz mají nejen právo, ale i povinnost neuposlechnout. A za vydání, ale i poslechnutí zločineckého rozkazu mohou dostat trest smrti. I kdyby prezident vydal protiústavní rozkaz, většina generálů by ho nerealizovala.
Proč tedy, namítnete, Trump vyslal vojáky do ulic Los Angeles a Washingtonu a hrozí, že je vyšle i do Chicaga. A proč se snaží vše regulovat a rozhodovat svými dekrety? Nepřipravuje se tak na převzetí totální moci a nevaří tímto způsobem americkou veřejnost pomalu jako žábu v horké vodě, aby si na to zvykla a nakonec vše akceptovala?
Trump pošle Národní gardu do Memphisu. Zásah plánuje i v New Orleansu |
Trump a lidé kolem něho testují hranice pravomocí federální exekutivy až k napnutí, častokrát až k prasknutí, a párkrát je i překročili. Podle ústavy cla na zboží ze zahraničí nestanovuje prezident; cla jsou daně a ty má pravomoc uvalovat jen Kongres (článek I., oddíl 8. americké ústavy).
Zákon o ekonomických nástrojích v mimořádných situacích (IEEPA z roku 1977) umožňuje prezidentovi uvalit clo na problematickou zemi, ale nikoli stanovovat cla vůči celému světu. Odvolací soud již Trumpova cla označil za neústavní a toto rozhodnutí Nejvyšší soud potvrdí. Stejně tak prezident nemá právo určovat pravidla voleb, zakázat korespondenční hlasování, to mají jen parlamenty států, výjimečně Kongres.
Trump však zkouší, co může, co mu ještě projde. Chce se do amerických dějin zapsat jako jeden z nejsilnějších a nejvíc přelomových prezidentů. Přitom jím už nyní je, přinejmenším od Ronalda Reagana před čtyřiceti lety a možná dokonce od Franklina D. Roosevelta před osmdesáti až devadesáti lety. Do historie se již zapsal – v dobrém či špatném, v obojím.
Trump se rozhodl změnit estetiku Ameriky. Chce klasický styl a hodně zlata |
Skutečná ústavní krize by nastala, kdyby Trump a jeho vláda nerespektovali rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by mu něco zakázalo, nebo by mu odepíralo pravomoc, již si nárokoval. To by byla ústavní krize a charaktery by se lámaly. K tomu nedošlo.
