Když se v lednu 2021 stal americkým prezidentem demokrat Joe Biden, na jižní hranici USA s Mexikem nastala imigrační krize. Ilegální imigrace dosahovala výše až dvou milionů lidí ročně. Tehdejší tolerantní imigrační politika trvala tři roky. Byla velice nepopulární, a tak ve volebním roce 2024 Biden nastolil tvrdší kurz a ilegální imigrace poklesla.
Obrat však učinil především kvůli tomu, aby neutralizoval republikánskou kritiku. Vlajkovou lodí domácí politiky Donalda Trumpa, tehdy kandidáta na prezidenta, totiž vždy byl tvrdý postup proti ilegální imigraci. Zmíněný obrat v roce 2024 však Bidenovi a poté jeho viceprezidentce Kamale Harrisové nepomohl. Voliči měli zafixovanou jejich měkkou politiku vůči ilegální imigraci – a i z tohoto důvodu Trump volby v roce 2024 přesvědčivě vyhrál.
Po jeho nástupu do Bílého domu nastaly razie ze strany agentů ICE (Imigrační a celní služba), zatýkání známých ilegálních imigrantů, především těch, kteří se dopustili přestupků, a jejich deportace, nezřídka do třetích zemí – jako Salvador, Jižní Súdán či Eswatini (Svazijsko). Není známo, kolik Trumpova vláda těmto zemím za přijímání vyhoštěných imigrantů platí.
Kontroverzní, ale účinný
Tento tvrdý postup proti ilegálním imigrantům byl a je kontroverzní. Mnozí na levici ho považují za nehumánní. Někteří soudci se snažili deportace zablokovat jako možná neústavní.
Nejvyšší soud však rozhodl, že okresní soudce nemůže blokovat exekutivu, vynucování platných zákonů federální vládou, ta však na druhou stranu musí dbát na procedurální práva zákonně vyhošťovaných. Nelegální imigranty lze deportovat, a když je země jejich původu odmítá přijmout, lze je vyhostit i do třetích zemí.
Trumpova vláda pro deportace záměrně vybírá země nepříliš lákavé. Například v Salvadoru jdou do gigantické věznice s nejpřísnějším režimem, aby potenciální ilegální imigranti neměli tendenci do USA nelegálně vstupovat a zdržovat se zde, neboť by je pak mohl čekal osud horší než ve vlastních zemích.
Trump chce udělat z cel univerzální nástroj. Zkraje je použije jako kladivo proti drogám a migraci |
Je to politika odstrašování potenciálních ilegálních imigrantů, aby se nestali ilegálními imigranty reálnými.
To nás přivádí k zásadnímu morálnímu rozlišení: existuje absolutní právo emigrovat, ale nikoli absolutní právo imigrovat. Právo emigrovat má každý z nás, náš stát nás nesmí držet na svém území proti naší vůli (pokud ovšem nejsme ve výkonu trestu), protože nejsme majetkem státu, jeho otroky. Takže máme právo emigrovat tam, kde nás přijmout chtějí. A to je důležité: kde nás přijmout chtějí.
Protože imigrovat do cizí země máme právo jen podmíněné souhlasem jejích obyvatel, jejích občanů, jak je vyjádřen v jejích imigračních zákonech. Mohou být naprosto liberální, naprosto restriktivní i cokoliv mezi tím – ale o tom, jaké v některé zemi jsou, mají právo rozhodovat jen její občané, nikoli ne-občané.
Politická práva mají občané, nikoli ne-občané, a svévolná imigrace cizinců je porušováním občanských práv občanů. Co se stalo v Evropě v roce 2015, tedy masivní přítok cizinců do Evropy proti vůli občanů a za cenu ignorování platných zákonů, bylo tudíž kolosálním selháním konkrétních evropských politiků a porušením politických práv občanů jejich zemí.
USA jsou nyní ve schizofrenní situaci; na jedné straně mají jasné imigrační zákony, na straně druhé jsou mnozí vůči ilegálním imigrantům tolerantní. Mnozí na multikulturní levici jich chtějí co nejvíce, aby Amerika nebyla většinově bělošská, nýbrž aby byla barevnou „mozaikou“.
Omezení migrace ano, milost za násilí v Kapitolu ne, řekli Američané v průzkumu |
Jiní na liberální pravici je vítali jako levnou a dobrou pracovní sílu nebo pomocnice v domácnosti. Část demokratů v nich viděla své potenciální voliče. Proto se mnohá americká velkoměsta s demokratickými starosty prohlásila za tzv. bezpečná útočiště; zakázala městské policii prověřovat imigrační status či občanství osob, které se dopustily přestupků. Když nyní Trump vynucuje platné federální zákony, v Los Angeles vypukly nepokoje, které už ale ozbrojené složky potlačily a situaci uklidnily.
Kdo má dostat občanství
Jedna ústavní otázka však zůstává. V roce 1868, tři roky po občanské válce Severu proti Jihu, USA přijaly 14. dodatek ústavy, který mimo jiné uděluje občanství všem osobám narozeným v USA spadajícím pod jejich jurisdikci – tedy ne dětem diplomatů, na které se vztahuje imunita a pod jurisdikci USA nespadají.
Cílem bylo dát bývalým otrokům občanství. Jenže co děti cizinců žijících v USA? Nejvyšší soud USA v kauze „USA versus Wong Kim Ark“ již v roce 1898 rozhodl, že děti cizinců pobývajících v USA legálně, narozené v USA, mají automaticky i americké občanství. Proto i Jiří Dienstbier mladší, narozený akreditovanému novináři Jiřímu Dienstbierovi v New Yorku v roce 1969, má kromě českého i americké občanství.
Ale co děti ilegálních imigrantů, kteří by vlastně v USA být neměli, narozené v USA? Doposud se mělo se za to, že jsou také americkými občany. To ale nyní Trumpova vláda zpochybnila a přišla s jinou právní teorií. Bude to muset rozhodnout Nejvyšší soud - a bude to jedno z jeho nejzásadnějších rozhodnutí.
