V obou případech chtěl Washington cílit na „měkký podbřišek aliance“ – jak to v podcastu Kontext iDNES.cz označil vládní zmocněnec pro Ukrajinu Tomáš Kopečný – neboli na slabšího ze dvou potížistů světového pořádku. Trumpovo namlouvání Putina je tak ve skutečnosti promyšlený strategický manévr, který má přinést stabilitu pro příští generace.
Volili byste v loňských volbách Donalda Trumpa?
Ne tak rychle. V uskutečnění takového „lvího skoku“ světové diplomacie brání Trumpovi přinejmenším dva faktory.
Ideologický kompromis
Zaprvé, v roce 1972 neexistoval rozbroj mezi Čínou a Evropou – americkým hlavním spojencem. Nixon tedy svým namlouváním Mao Ce-tunga neohrožoval základy poválečného světového uspořádání. Jeho kompromis byl primárně ideologický – rozhodl se vyjednávat s komunistickou zemí, jakkoli Spojené státy tvrdily, že hlavním cílem jejich zahraniční politiky je potírání komunismu (proto války v Koreji a Vietnamu, snaha o změnu režimu na Kubě atd.).
Nixon se tak musel obhajovat spíše před americkým, nikoli evropským publikem. To se mu nakonec povedlo a tak se zrodila fráze „only Nixon could go to China“ – jenom Nixon, který si v předchozích dekádách vybudoval reputaci jako protisovětský jestřáb, si mohl dovolit vyjednávat s komunisty.
Nejen nerosty. Trump bude chtít územní ústupky i konec Zelenského, tvrdí zdroje |
V roce 2025 je situace úplně jiná. Americký hlavní spojenec Evropa vnímá Rusko jako bezpečnostní hrozbu číslo jedna. Z dobrého důvodu: na Ukrajině ruský prezident Vladimir Putin porušil všechna pravidla, která může civilizovaný konflikt mít. Jeho jednotky spáchaly organizované masakry civilního obyvatelstva, deportovaly děti, ostřelovaly zdravotníky. V době jednání „o míru“ vládce Kremlu stupňuje raketové a dronové útoky na civilní oblasti.
Co víc: Putin dal jasně najevo, že Ukrajinou to nekončí. Cílem je obnovit ruskou sféru vlivu v celé středovýchodní Evropě. Polsko, Česko, či Pobaltí – to všechno jsou státy, které se s rozpadem Sovětského svazu – „největší geopolitickou katastrofou 20. století“ – dostaly vně ruského vlivu. Putin je chce zpátky a na Ukrajině ukázal, že se za tím účelem nezastaví před ničím. Evropa se tedy právem obává, že je další na řadě. Odtud logické pobouření, pokud se její hlavní spojenec z Washingtonu až nápadně ochotně staví na stranu Ruska a hlasuje s ním na půdě OSN pro rezoluci, kterou odmítne podpořit i Čína (jak ironické).
USA obnoví sdílení informací s Ukrajinou, Trump věří v úspěch jednání |
Výsledkem nebude nic jiného než vykopání příkopu mezi Washingtonem a Evropou - zatímco Rusko bude stále Ruskem a férový hráč světového pořádku se z něj nestane. Washington by pak mohl zjistit, že vyměňovat staré spolehlivé spojence za nové pochybné nemusí být až tak výhodné.
On Putinovi opravdu věří
Zadruhé, i kdyby Trump skutečně měl geniálně promyšlenou strategii, zdá se nejisté, zda je schopen ji uskutečnit. Henry Kissinger ve své knize Leadership (2022) zdůrazňuje, že jakkoli Nixon usiloval o dobré vztahy s lídry autokratických režimů, velmi dobře si uvědomoval, že jeho osobní vztahy se státníky nejsou totéž jako vztahy mezi jejich státy. Jinými slovy Nixon chápal, že pokud se na něj Mao přátelsky usměje, neznamená to automaticky, že Čína je kamarád.
Není vůbec jasné, zda si něco podobného uvědomuje Trump. Právě naopak, je spousta indicií, že Putinovi opravdu věří a domnívá se, že vládce Kremlu „touží po míru“. Jeho někdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton jde ještě dál a tvrdí, že Trump se opravdu domnívá, že Putin je jeho „přítel“. Jak jde s takovým čtením zahraniční politiky provádět strategické mistrovské tahy, zůstává otázkou.
