Mezi námi trumpology. Čeho se bojí Donald Trump víc než liberálů, progresivistů a soudců?

Poslední slovo   20:00
Slíbil jsem před čtrnácti dny v Posledním slově, že se po kremlologii a putinologii budu věnovat též trumpologii, a protože nešlo o slib předvolební, nezbývá než ho splnit.

Jaroslav Veis | foto: Lidovky.cz

Donald Trump okupuje veřejnou sféru už pár desetiletí, trumpologie však přišla na svět až s jeho první prezidentskou kandidaturou. Kdo tehdy pojem v Americe použil jako první, zdokumentováno není, nicméně v českém kontextu to téměř s jistotou byl Jiří Pehe ve sloupku „Trumpologie“ na serveru Novinky, publikovaném v den Trumpovy první inaugurace 20. 1. 2017.

Uvedl jej slovy, že jde o poměrně jednoduchou disciplínu, protože „vzhledem k nevypočitatelnosti Trumpa nemá smysl nic moc předvídat“, zároveň však „lze naopak tvrdit, že Trump je velmi vypočitatelný… a svým názorům (ač to může být pro leckoho neuvěřitelné) skutečně věří“. Byť lze dnes po jeho už druhé inauguraci s oběma pozorováními souhlasit, s tou jednoduchostí to zas tak jednoduché není.

Kachny, pepky, tlumiče. Dění v Poslanecké sněmovně je vzrušující, ovšem jinak, než by mělo být

Kromě jiného proto, že svět se za osm let, které od vzniku trumpologie uběhly, podstatně změnil. Je rizikovější, méně bezpečný. A změnil se i Trump. Je ještě méně vypočitatelný, a proto i víc rizikový. A protože je zároveň velmi vypočitatelný a na svých (neuvěřitelných) názorech trvá ještě tvrdošíjněji, je i mnohem nebezpečnější.

Trumpologie během prvního Trumpova prezidentského období byla především ironickou záležitostí. Soustředila se na hojné úlety chlapíka, který v ješitnosti soupeřil mimo jiných i s dalším náruživým golfistou, korejským diktátorem Kim Čong-ilem. Ten o sobě rozhlašoval, že hned když hrál golf poprvé, dal 11 jamek v jedné hře prvním úderem (1994). To trumfuje jen Trumpova hláška: „Klidně se můžu postavit doprostřed Páté Avenue, někoho zastřelit a nepřijdu o jediného voliče. Jasný?“ (2016)

Od druhé inaugurace trumpologie zvážněla a zaměřila se víc na trumpismus a trumpismy. Není to jedno a totéž. Trumpismus je politické prostředí (systém to není), které Trump vytváří. Je to amalgám populismu, nacionalismu, kulturního konzervatismu, diskreditace elit a univerzit, sebechvály, autokracie. Když se to vše zamíchá s ruskou nostalgií po impériu, vzniká koktail trumpismu-putinismu a svět má zaděláno na takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.

Od kremlologie k putinologii – stručný nástin vývoje analytického politického uvažování ve světě

Trumpismy jsou pak ty ze stavebních kamenů trumpismu, které se vymkly z ruky. Například vládní kroky tak nečekané, že jsou vzápětí po vykročení zastaveny, a vzápětí opět zavedeny: cla. Nebo nápady, které ztratí smysl dříve, než dozní: vysídlení Palestinců z Gazy, anexe Kanady, koupě Grónska, nejnověji Signalgate, kdy Trumpa neskrývaně víc než národní bezpečnost zajímá, zda a jak to ohrožuje jeho obraz v televizi a na webu. Čím víc trumpismů přibývá, tím víc hrozí, že zdegenerují v neo-truismy, tedy situace babrané tak pravidelně, až je z toho banální stav.

Což je ovšem to, čeho se Trump obává víc než liberálů, progresivistů a soudců: že se promění z globální celebrity v globální banalitu.

Vstoupit do diskuse (20 příspěvků)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.