Hned po telefonátu – s minimem informací – se ozvala řada zástupců vládních stran, chytrých jako rádio. Plivli si kupříkladu šéf poslanců TOP 09 Jakob, lidovecký místopředseda sněmovny Bartošek, lidovecký ministr Jurečka, ministr Lipavský (bývalý pirát, pak skoro TOP 09, nakonec ODS), za STAN přispěchala europoslankyně Nerudová, tak bychom mohli pokračovat. Jediný, kdo za vládu alespoň chvíli počkal a zachránil pak trochu situaci, byl předseda vlády Petr Fiala, který si „cení vývoje“ a trošku i ministr vnitra Rakušan, který si „cení závazku Ruska neútočit na energetickou infrastrukturu“, zůstává však k míru „skeptický“.
Stagnace veřejné debaty
Opozice osciluje od touhy, aby se jednalo více, k výzvám, aby se s reakcemi počkalo, než se vše uklidní. Prim hrají Andrej Babiš, Tomio Okamura a jejich straníci. Obecně hnutí ANO, SPD, Stačilo!, Motoristé sobě, Přísaha i Socdem navíc mohou říkat, že výzvy k jednání dávno vznášeli, že za slova mír, diplomacie, jednání i s Ruskem byli pranýřováni oni i jejich voliči a vytrpěli si své.
Jeďte na tu linii, pošlete tam svoje děti, vyzval Foldyna politiky kritizující Trumpa |
To platí ovšem i pro voliče vládních stran, pokud si myšlenky po tři roky potlačované a přisuzované jen takzvaným chcimírům dovolili říci jinak než šeptem.
Zajímavé je sledovat posun, kdy po třech letech vykládání, že s Ruskem se jednat nemůže, nedá, a bude poraženo (že to lze, dovozoval ministr Lipavský ještě nedávno), k názoru, že je třeba jednat i s Ruskem, k čemuž dospěla také ministryně obrany Jana Černochová.
Je škoda, že svobodná debata i mimo úzký názorový koridor nebyla možná celou dobu, jelikož vše dospělo k nežádoucímu stádiu stagnace veřejné debaty lapené v úzkém názorovém koridoru a značné agresivitě mezi občany obzvláště na sociálních sítích.
Neustále přitom platí, že za prvé, když se začneme kádrovat mezi sebou, vyhráli všichni diktátoři světa bez jediného výstřelu. Za druhé, když se znemožní intelektuálně a debatou projít všechny možnosti, neodhalí se ani slepé uličky, ani cesty vedoucí k výsledku. Za třetí, společnost, která má nejen pocit, ale praxi skutečné svobody slova, aniž by nositelé jakýchkoliv názorů byli ostrakizováni, je společnost odolná proti cizím vlivům nejvíce, pokud se svoboda slova zkombinuje samozřejmě s prosperitou, je odolnost největší.
Za čtvrté a především, že politika se do osobních vztahů netahá a je špatné si ji brát osobně. Jednotliví politici mají samozřejmě v těchto intencích nezadatelné právo vztekat se, ošklivit, shazovat i ironizovat snahy o vyjednávání, navážet se do jaderných mocností, protože oprávněně žijí v přesvědčení a naději, že v Moskvě a Washingtonu (případně Pekingu) jsou naši kibicové pod rozlišovací schopností.
Záslužná snaha o diplomacii
Ctěnému čtenáři zřejmě nepřijde nijak objevná, tajemstvím kuloárů vonící odhalení, že dotyčná vyjádření jsou stejně jen pro domácí potřebu. Světovou ligu mezinárodní politiky hraje mimo jiné generální tajemník NATO Rutte, který na rozdíl od českých nespokojenců už samotný fakt jednání USA a Ruské federace ocenil slovy: „To je pozitivní. USA nyní vedou dialog s Rusy… Bude se postupovat krok za krokem.“
A mezitím se mění svět kolem nás a u nás dříve pranýřované myšlenky vládnoucí pětikoalicí zní z úst těch, na které si na rozdíl od Slovenska a Maďarska česká vláda nedovolí dělat ramena. Prezident USA Trump mluví o hrozbě třetí světové války, kterou je třeba zažehnat, ministr zahraniční USA Rubio o zástupné válce Ruské federace a Spojených států amerických na Ukrajině, kterou je třeba urovnat.
Rusko se nezastaví, máme čtyři až šest let, abychom se připravili, říká Fiala |
Trump slíbil, že bude prezidentem míru, války bude ukončovat, nikoliv začínat. Předsevzetí je to chvályhodné, kéž by ho měli nejen všichni politici, ale lidé obecně. Trumpova snaha může skončit neúspěchem, kéž by to tak ale nebylo. Každopádně hanět ho za to, že se alespoň pokouší o něco jiného než přístup více zbraní přinese více míru a s Ruskem se nejedná, je opravdu krátkozraké.
Čeští kibicové z vládních řad by měli v klidu počkat, a to i v době předvolební. Politiku jaderných velmocí stejně neovlivní, na rozdíl od poměrů v naší zemi – ekonomickou počínaje a bezpečností vnitřní i vnější konče. K té druhé zmíněné platí, že zbytečně dráždit velmoci se nevyplácí, neboť ty nemají své přátele, ale jen zájmy.
Je dost dobře možné, že během těch dvou a půl hodin se upeklo mnohem více, včetně například tolik skloňované spolupráce USA a RF v Arktidě i jinde. Optikou vnímání „mír je dobře, válka špatně“ je snaha o diplomacii záslužná. Obzvláště špatné je hrocení vztahů mezi velmocemi, které mohou spálit svět v jaderném ohni. Život v míru je ráj. Od našich politiků, kteří odvádí pozornost od vlastní odpovědnosti k poměrům v naší zemi (které mohou ovlivnit) prostřednictvím kibicování a nevyžádaných rad velmocím, radši dál, než s nimi půjdeme v háj.
