Žila jsem v domnění, že schovávám hlavně milostné dopisy, které velebily mé přednosti. Když jsem je ale začala znovu pročítat, ukázalo se, že jsou hlavně o jídle. „… k snídani jsem si dal dva sendviče se šunkou, zapil pomerančovým džusem a navrch ulomil dva čtverečky vynikající švýcarské čokolády…“
Asi bych měla vysvětlit, že v době předmailové se nepsaly dopisy stručné. Často mívaly čtyři strany, asi aby se vyplatilo kupovat na ně známku a nosit je na poštu, nebo aspoň do poštovní schránky. Vysvětlení četnosti těch listů, které teď odpočívají ve skřínce pod psacím stolem, je pak logické. Jsou z časů, kdy se hodně emigrovalo.
Angela Merkelová si myslí, že nebýt covidu, nebylo by války |
I když Mirek původně neemigroval, jen cestoval po Anglii, což si mohl dovolit jako jeden z prvních mých vrstevníků díky pozvání tam provdané sestry. To byl ještě poměrně tuhý cenzurní režim, takže není vyloučeno, že o tom, co jedl, psal hlavně proto, že o jiných věcech se psát obával.
Bohdan pak popisoval americké lahůdky zase z jiného důvodu. Líčil mi Ameriku jako zemi hojnosti, jelikož počítal, že ho tam budu následovat a strávím s ním zbytek života. Myslím, že jsem o tom chvíli i uvažovala, ovšem nepříliš vážně a příliš dlouho, takže komunistická strana stačila hraniční závoru, po určitou dobu velkoryse zvednutou, zase neprodyšně spustit.
Tuším ale, že bych v cizině nebyla šťastná. Vlastně tam nebyli šťastní ani autoři těch dopisů, jenom to naplno nikdy nepřiznali.
Okouzlující pražští intelektuálové nebyli snadno přesaditelní, i když jeden z nich byl strojní inženýr a v roce 1970 mi hlásil, že sehnal v USA zaměstnání v jakémsi vývojovém strojním podniku s nástupním platem sedm set, tedy pět set dolarů čistého měsíčně, což, jak tenkrát zdůraznil, nebylo špatné ani v porovnání s místními. Je to jedna ze zajímavějších informací mimo jídlo, které jsem při zpětném pročítávání starých písemností našla.
Zase do školy, do Ameriky. A na Číňany mi nesahejte |
V jednom z posledních dopisů, z devadesátých let, se už stárnoucí a hodně nemocný muž k jídlu vracel jinak než dřív. Žádal, abych mu napsala, jestli se na Václavském náměstí pořád prodávají u stánku ty vynikající opečené voňavé buřty, a jestli se v Praze ještě vyrábějí šťavnaté taliány. „… protože v Americe se tyhle uzeniny dělají jen z hovězího nebo kuřecího, případně krůtího, a pes by to nežral“.
Nejsem si jistá, jestli jsem stačila poslat odpovědět dost rychle, aby ji stačil přečíst.
