Jídlo není určené jen k nasycení, prozrazují staré papírové dopisy posílané z ciziny

Poslední slovo   20:00
Bratr říká, že na sociální sítě nechodí, protože je to tam jen samé jídlo. Musím uznat, že o některých přátelích se dozvídám hlavně přes talíře. Vykládám si to tak, že se jim zdá škoda pustit se do jídla, aniž zaznamenali jeho estetickou hodnotu a podělili se o ni. Ale souvisí to jen s moderními sítěmi? Nedávno jsem narazila na krabici plnou dopisů. Papírových. Jsem totiž na světě už dlouho. Tak dlouho, že pamatuju ještě dobu, kdy se psaly dopisy.

Radka Kvačková | foto: Lidovky.cz

Žila jsem v domnění, že schovávám hlavně milostné dopisy, které velebily mé přednosti. Když jsem je ale začala znovu pročítat, ukázalo se, že jsou hlavně o jídle. „… k snídani jsem si dal dva sendviče se šunkou, zapil pomerančovým džusem a navrch ulomil dva čtverečky vynikající švýcarské čokolády…“

Asi bych měla vysvětlit, že v době předmailové se nepsaly dopisy stručné. Často mívaly čtyři strany, asi aby se vyplatilo kupovat na ně známku a nosit je na poštu, nebo aspoň do poštovní schránky. Vysvětlení četnosti těch listů, které teď odpočívají ve skřínce pod psacím stolem, je pak logické. Jsou z časů, kdy se hodně emigrovalo.

Angela Merkelová si myslí, že nebýt covidu, nebylo by války

I když Mirek původně neemigroval, jen cestoval po Anglii, což si mohl dovolit jako jeden z prvních mých vrstevníků díky pozvání tam provdané sestry. To byl ještě poměrně tuhý cenzurní režim, takže není vyloučeno, že o tom, co jedl, psal hlavně proto, že o jiných věcech se psát obával.

Bohdan pak popisoval americké lahůdky zase z jiného důvodu. Líčil mi Ameriku jako zemi hojnosti, jelikož počítal, že ho tam budu následovat a strávím s ním zbytek života. Myslím, že jsem o tom chvíli i uvažovala, ovšem nepříliš vážně a příliš dlouho, takže komunistická strana stačila hraniční závoru, po určitou dobu velkoryse zvednutou, zase neprodyšně spustit.

Tuším ale, že bych v cizině nebyla šťastná. Vlastně tam nebyli šťastní ani autoři těch dopisů, jenom to naplno nikdy nepřiznali.

Okouzlující pražští intelektuálové nebyli snadno přesaditelní, i když jeden z nich byl strojní inženýr a v roce 1970 mi hlásil, že sehnal v USA zaměstnání v jakémsi vývojovém strojním podniku s nástupním platem sedm set, tedy pět set dolarů čistého měsíčně, což, jak tenkrát zdůraznil, nebylo špatné ani v porovnání s místními. Je to jedna ze zajímavějších informací mimo jídlo, které jsem při zpětném pročítávání starých písemností našla.

Zase do školy, do Ameriky. A na Číňany mi nesahejte

V jednom z posledních dopisů, z devadesátých let, se už stárnoucí a hodně nemocný muž k jídlu vracel jinak než dřív. Žádal, abych mu napsala, jestli se na Václavském náměstí pořád prodávají u stánku ty vynikající opečené voňavé buřty, a jestli se v Praze ještě vyrábějí šťavnaté taliány. „… protože v Americe se tyhle uzeniny dělají jen z hovězího nebo kuřecího, případně krůtího, a pes by to nežral“.

Nejsem si jistá, jestli jsem stačila poslat odpovědět dost rychle, aby ji stačil přečíst.

Vstoupit do diskuse (1 příspěvek)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.