Tedy, ano, tuhle otázku si samozřejmě klade kdekdo. My však máme na mysli ty, kteří neustále hledají. Bláhově znovu a znovu. Jako by se x-krát nezklamali. A tak se letos už zase ptají na tu samou otázku.
Lidé, kteří si ji kladou, spojuje dozajista jedno: idealismus. Víra v něco lepšího, než je. Svým způsobem je to však nejen víra v blízkou budoucnost, ale také víra v nedalekou minulost. V tu lepší minulost, která sice možná ani neexistovala, ale její ztělesnění tu bylo.
ČTĚTE TAKÉ: |
Jde o lidi, kteří nevěří ve vůdce, ale spíše v morálku a myšlenky. Jde o lidi, kteří se nedívají ani nalevo, a dnes už ani moc napravo. Jde o lidi, kterým se bytostně příčí komunismus. Jde o lidi, kteří (pořád) věří v Evropu. Jde o lidi, kteří chápou pojem "občanská společnost". Jde o lidi, kteří si naivně nemyslí, že politika musí být jen špinavý labyrint. Jde o lidi, kterým nic neříkají samolibí uzurpátoři moci. Jde o lidi, kteří vědí, že nás nespasí otevírání lapidária druhé poloviny 90. let. Jde o lidi, kteří se nechtějí smířit se stavem věcí, a i když často zabřednou do klasického brblání a všeobecného nadávání na poměry, umějí v sobě najít sílu a ještě občas vyjít na náměstí. Jde o lidi, kteří se zajímají o veřejné dění. A ano, jde o lidi, kteří věří, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Ve volbách minulých tu většinou pro tuhle skupinu lidí existovala nějaká, relativně smysluplná alternativa. Strana, která se zdála nezatížená a nezašpiněná současnou politikou, nabízející nové, nebo alespoň neokoukané tváře, která chtěla vrátit slušnost a zároveň předkládala jasný politický program. A nikoliv populismus.
Letos se však nějak zdá na tu neustále opakující se otázku těžší odpovědět. A tak mnohem častěji než před volbami předešlými zaznívá odpověď: Nevím.
Strany, které byly nadějí, jsou už naprosto beznadějné, zdiskreditovaly se, nebo už dokonce ani neexistují. A nikdo jiný se v tuhle chvíli -aniž bychom chtěli komukoliv křivdit - na onu pozici strany pro idealisty jaksi nekvalifikuje.
Pak ještě jedna věc je pro tohle předvolební období charakteristická, byť vyplývá z oné absence subjektu. Chybí i nadšení, které se s idealismem pojí a kterého je ona skupina lidí schopna, pokud najde ty pro danou chvíli pravé. Tohle nadšení ovšem jaksi vyprchalo s prezidentskou volbou. A i kdyby tu někdo byl, tak během pouhých dvou měsíců vykřesat nadšení z deprese by se vlastně rovnalo zázraku.
Nejspíš tak tyhle volby pro idealisty nebudou. Vypadá to, že pro jednou se budou muset stát realisty a hledat tam, kde se dá. Jednu výhodu to přece jen má. Sotva budou moci být zklamáni, až se jejich ideál rozplyne.
