V prosinci 1944, kdy druhá světová válka vstupovala do své závěrečné fáze, se zdálo, že německá armáda je na pokraji zhroucení. Spojenecké síly, které úspěšně otevřely západní frontu po vylodění v Normandii, postupovaly hluboko do Německa. Nic na tom nezměnil ani neúspěch operace Market Garden v září 1944, při které se nepodařilo překročit Rýn a Německo rychle porazit. Adolf Hitler však měl jiné plány. V zoufalé snaze zvrátit průběh války na západě nařídil mohutnou ofenzivu s počátkem 16. prosince 1944.
Jednalo se o poslední pokus prolomit spojenecké linie a rozdělit jejich síly. Tato operace, známá jako Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), se zapsala do dějin jako bitva v Ardenách nebo také jako bitva o výběžek. Šlo přitom o jeden z nejkrvavějších a nejdramatičtějších střetů závěru druhé světové války.
Hitlerovým cílem bylo využít těžko prostupný terén zalesněných a hornatých Arden k dosažení momentu překvapení. Hlavním strategickým záměrem bylo prorazit spojenecké linie, dobýt klíčový přístav Antverpy a přerušit zásobovací trasy Spojenců. Operace však byla od počátku obrovským rizikem. Německo čelilo nedostatku pohonných hmot, jeho průmysl byl devastován spojeneckými bombardovacími kampaněmi, morálka vojáků byla nízká a dále upadala. Přesto Hitler věřil v osudový obrat, který by jeho plán mohl přinést.
Podceněný úsek fronty
Klíčovou roli hrála německá armádní skupina B pod vedením zkušeného polního maršála Waltera Modela, která měla podporu elitních jednotek Waffen-SS včetně tankových divizí pod velením Josepha „Seppa“ Dietricha. Další podporu úderu představovala 5. tanková armáda Hasso von Manteuffela. Na spojenecké straně byl vrchním velitelem generál Dwight D. Eisenhower, zatímco americké jednotky v Ardenách vedli generálové Omar Bradley a George S. Patton.
Spojenci pod velením Eisenhowera byli přesvědčeni, že Německo již není schopno velké ofenzivy. Proto nechali oblast Arden, která se zdála být strategicky nevýznamná a pro tanky jen obtížně průchodná, bránit hlavně nezkušenými americkými jednotkami. Tento podceněný úsek fronty se stal cílem útoku a příležitostí, kterou Němci chtěli využít. Datum okolo Vánoc navíc zapříčinilo, že část velícího sboru nebyla v době vypuknutí útoku v oblasti přítomna.
Ofenziva začala 16. prosince 1944 pod rouškou husté mlhy, která paralyzovala spojenecké letectvo. Hitlerův plán předpokládal vysazení řady diverzantů za frontovou linii. Diverzanti, oblečení do spojeneckých uniforem s perfektní angličtinou, měli vnést zmatky do spojeneckých přesunů, vyřazovat spojení a zaměňovat ukazatele na křižovatkách. Německé síly dosáhly počátečního překvapení a prolomily slabě bráněné americké linie, zajaly přitom tisíce spojeneckých vojáků a posunuly frontu o desítky kilometrů. Němcům se dokonce povedlo vytvořit klín až do hloubky 80 kilometrů. Brzy však narazily na odhodlaný odpor dalších jednotek.
Bastogne a Malmédy
Jedním z ikonických momentů bitvy bylo hrdinné obklíčení amerických jednotek v klíčové křižovatce prostoru operace, ve městě Bastogne. Němci dokončili obklíčení tohoto města 20. prosince. Navzdory drtivým německým útokům a nedostatku zásob bránili parašutisté 101. výsadkové divize město až do příjezdu Pattonových tanků. Generál Anthony McAuliffe, velitel obránců, vstoupil do historie, když na německou výzvu ke kapitulaci odpověděl jediným slovem: „Nuts!“ (Blbost!). Spojenci disponovali ohromnými zálohami, což se projevilo i tím, že již čtvrtý den po útoku byli Američané schopni zdvojnásobit počty svých vojáků na 180 tisíc mužů ve zbrani.
Bitva v Ardenách byla poznamenána válečnými zločiny. Nejznámějším byl masakr v Malmédách. Dne 17. prosince jednotky Waffen-SS pod vedením Joachima Peipera zadržely skupinu amerických zajatců. Bez milosti je postřílely, přičemž zahynulo 81 amerických vojáků. Akt barbarství vyvolal ve spojeneckých řadách vlnu hněvu.
Masakr v Malmédách se stal jedním z nejtemnějších momentů bitvy a dodnes připomíná brutalitu války. Tento čin, který Spojenci brzy odhalili, posílil jejich odhodlání a upevnil obraz německých jednotek jako bezohledného nepřítele. Velká část Hitlerových diverzantů za frontou byla rychle odhalena a bez soudu popravena. Po masakru v Malmédách se také rozšířilo mezi spojeneckými vojáky přesvědčení, že zajatci z řad SS by měli být obdobným způsobem zlikvidováni.
Navzdory počátečním úspěchům čelily německé síly zásadním problémům. Nedostatek paliva zpomaloval postup tanků, zatímco spojenecké letectvo, jakmile se vyjasnilo počasí, začalo ničit německé kolony jednu za druhou. Jakýkoliv přesun byl neřešitelný problém a ztráty narůstaly. Dosažení Antverp se nakonec ukázalo jako nemožné. K logistickým obtížím se přidalo i odhodlání spojeneckých jednotek a strategická chyba Němců, tedy podcenění schopnosti Spojenců reagovat. Generál George S.
Patton, známý svou rychlostí a agresivitou, se svými jednotkami dokázal během několika dní přesměrovat své síly a přispěl k prolomení německého obklíčení Bastogne již 26. prosince 1944. Tento okamžik představoval zlom v bitvě, kdy se iniciativa přesunula na stranu Spojenců. V polovině ledna 1945 byly německé síly zatlačeny zpět na původní linie a jejich ofenziva skončila fiaskem.
Zlom, ale v opačném směru
Bitva v Ardenách byla pro Německo katastrofou. Ztráty (padlí, ranění, zajatí a nezvěstní) činily téměř 100 tisíc mužů včetně nenahraditelných elitních jednotek. Ztráta materiálu a tanků neumožnila další ofenzivní akce, ale vedla i k tomu, že německá obrana již nedokázala čelit dalším útokům na území Německa po překročení Rýna a rychlý konec války byl i na základě vytrvalého postupu Sovětů na Berlín neodvratný.
Spojenci naopak dokázali svou schopnost čelit nečekaným výzvám a upevnili svou pozici, což jim usnadnilo postup. Tato bitva tak znamenala definitivní zlom na západní frontě. Na jaře 1945 byla německá armáda nucena již jen ustupovat a Spojenci se připravovali na konečný úder na Berlín.
Bitva v Ardenách byla krutou připomínkou toho, že ani na pokraji porážky není nepřítele radno podceňovat. Přestože Německo v roce 1944 nemělo reálnou šanci na zvrat ve válce, dokázalo svou ofenzivou způsobit Spojencům značné problémy. Dokonce vedla k žádosti o urychlení sovětské ofenzivy na východě.
Bitva se zároveň stala příkladem nezdolnosti a odvahy – jak na straně vojáků bránících Bastogne, tak na straně velitelů, kteří dokázali rychle reagovat na měnící se situaci. Ardeny dnes připomínají nejen hrdinství, ale i nesmyslnost a brutalitu války, která zasáhla celý svět. V této bitvě se rozhodovalo o osudu nejen západní fronty, ale také celé poválečné Evropy.
Autor je historik, Univerzita obrany
