Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Důvody k obavám

Názory

  17:41
Ad LN 28. 9.: Nacionalismus Maďarů není, co býval

V současné době není snadné psát o maďarsko-slovenských vztazích, když je poslední události tak vyhrotily. Napadání lidí za to, že mluví svou mateřskou řečí, je zavrženíhodné, a o zbití dívky to platí dvojnásob. Hesla o tom, že jeden národ "zůstane otrokem" druhého, jsou obdobně nepřístojná. Protože jste ale stať pana Csaby Zahorána, v níž mě několikrát výslovně jmenuje, zveřejnili na reprezentativním místě, odpovědět musím.
Nacionalismus Maďarů už není, co býval, píše pan Csaba Zahorán, a nachází v mé reakci na stať bývalého maďarského ministra zahraničí Gézy Jeszenszkého údajně "poměrně dost českých a slovenských stereotypů o Maďarech". Příliš je nekonkretizuje, přesto se k některým jeho argumentům pokusím vyjádřit. Pokud se jeho nadpisu týče, tak už ani český nacionalismus není, co býval, a myslím, že ani ten slovenský. Zaplaťpánbůh. Protože o bytí či nebytí žádného ze jmenovaných národů už dávno nejde, a většina lidí v těchto národech už to pochopila. Je dobře, že to pochopili i Maďaři, jak píše pan Csaba Zahorán.
Přesto má dojem, že "mladí slovenští historici" neoprávněně považují maďarský nacionalismus za silnější než slovenský. Podle mě se ale nemůže divit: je to dáno právě tím, že maďarská politika se tak silně angažuje za údajné zájmy (opravdu?) svých menšin v zahraničí a dělá z jejich existence téměř problém. Slováci mají v Maďarsku také svou menšinu, mnohem menší a z celkového hlediska tedy podstatně víc ohroženou v její "národní existenci", než je maďarská menšina na Slovensku. Přesto kolem ní nedělají zdaleka takový rámus, nevynakládají takové prostředky a nevydávají tolik politické energie na zviditelnění "menšinové problematiky", jako to dělá Maďarsko, jehož menšina na Slovensku ve své existenci rozhodně ohrožena není. Pan Jeszenszky ale tvrdí, že se nehledě na všechno údajně "Maďaři na obou březích Dunaje obávají o zničení své komunity na Slovensku".
Jak to, ptám se? Copak Slovensko není vázáno mezinárodními smlouvami, pravidly EU a tak dále, které cokoli podobného znemožňují? Stejné smlouvy ale mají podle pana Jeszenszkého sousedům Maďarska stačit k přesvědčení, že "není třeba se obávat žádného maďarského revizionismu".
Považuji tedy za krajně nelogické, co tvrdí pan Csaba Zahorán, že maďarský nacionalismus je proto tak hlučný, že maďarské menšiny u sousedů jsou velké (největší v Evropě). Tak velké menšiny přece nejsou ve své existenci nijak ohroženy, mají své školy od základních po vysoké, svůj tisk, své politické strany, svou místní správu i politickou reprezentaci. Mají svůj nepopiratelný politický vliv v dané zemi. Leží podél hranic s Maďarskem, sledují jeho televizi (často jenom ji), přes hranice jezdí bez omezení. V čem jsou ohroženy, aby bylo třeba neustále vybubnovávat nějakou pohotovost pro jejich přežití? Důvod pro snahy udržovat maďarské menšiny "v bojové pohotovosti" je u postižených zemí jen tušený, ale jediný logický a maďarským vládám všech ražení ke cti neslouží.
 
Pana Jeszenszkého jsem sice nestavěl na roveň s panem Slotou, jak naznačuje pan Csaba Zahorán, ale velmi mě zklamaly právě jeho (Jeszenszkého) stereotypy o Slovácích, kterými uvedl začátek své statě v LN z 4.8.06. "Rozpory (mezi Slováky a Maďary v Uhersku) se objevily až tehdy, když vzdělaní Slováci začali usilovat o samosprávu, pro oblast obydlenou především - i když ne výhradně - jimi, ale většina Maďarů trvala na unitárním charakteru uherského státu." A původce všech nesnází je odhalen: jsou to Slováci, kteří v dobách prudce se vzmáhajícího maďarského nacionalismu došli (díky vzdělání) k závěru, že být Slovákem není nic méněcenného, že se nemají za co se stydět a že mají stejná národní práva jako Maďaři.

Ať si pan Csaba Zahorán uvědomí, jak pohrdlivě nacionalistické, neevropské a konec konců nepravdivé tvrzení zde pan Jeszenszky prezentuje, a není v tom mezi maďarskými politiky jak z levice, tak i pravice sám. Vytkl on panu Jeszenskému tuto zjevnou netaktnost  a nepravdu? Vytkl mu ji někdo jiný v Maďarsku? Ozval se někdo z Evropské unie? Pak je to asi v maďarských poměrech zcela přijatelné vyjádření, něco, nad čím se nikdo nepozastaví, a maďarkým politikům hlásajícím nacionalistická klišé to mezinárodně nijak neškodí.
Nacionalismus jako národní uvědomění, vznik moderních národů, je relativně objektivní proces, ale pro všechny národy, nejen pro ty, které s tím začaly o něco dříve! Jakým krásným vzorem mohlo být Uhersko, pokud by většinoví Maďaři také dříve dozráli (když dříve začali), a přiznali národní práva i jiným národům ve státě, který byl vícenárodní. Ale právě tato práva jim Uhersko odmítlo dát, a to je skutečný důvod, proč se rozpadlo: pokud Uhersko nebylo také těch jiných národů, ale jen Maďarů, tak co by v něm ty ostatní národy pohledávaly?  "Švýcarský model autonomních kantonů" ovšem pan Jeszenszky požaduje od těch druhých pro maďarské menšiny, zatímco Maďaři podle něj měli vůči svým menšinám právo "trvat na unitárním charakteru uherského státu".
Takto na Jeszenszkého článek reagoval pan Alojz Petríček z Martina: "V celém příspěvku nenajdete slovo uznání chybné národnostní politiky v bývalém Uhersku. Slováci nemohli mít školy ve svém jazyce a zavřeli jim i jediná tři slovenská gymnázia a Matici slovenskou. Slováky zavírali za to, že se domáhali práva na vlastní řeč, na zvolení svých zástupců do parlamentu. Slováky jako národ neuznávali, dokonce ministerský předseda prohlásil, že Slovák není člověk - Tóth men ember! Program státu byl udržet slovenský lid v nevzdělanosti a ve školách prosazovat tvrdou maďarizaci".
Pan Csaba Zahorán přiznává tento "maďarský pocit nadřazenosti, který je občas opravdu cítit" , ale bagatelizuje jej jako "pošetilý projev maďarské mentality". Míní, že dnes už Maďaři takto neuvažují a "kromě několika hlupáků je ani nenapadne takto uvažovat". Zajímalo by mě, do které kategorie řadí stereotypy pana Jeszenského (a dalších) o Slovácích, a jak vysvětlí to, že maďarská politika v tomto směru dosud nedospěla do žádoucího zlomu, aby si přiznala, že Slováky velmi tvrdě utlačovala. Dokud si Maďaři nepřiznají, že důvodem rozpadu do té doby v mnoha ohledech pozoruhodných Uher byla právě jejich snaha, že "co je uherské, musí být maďarské", tak nic nepochopili. V tom tkví totiž příčiny rozpadu jejich bývalé velké vlasti, a ne v údajných intrikách Beneše či Masaryka a v zaslepenosti Slováků a dohodových spojenců.

K ostatnímu už jen rychleji.
Paralela mezi rozpadem Uher a záborem Sudet opravdu kulhá: Němci označující se za sudetské byli přistěhovalci do dávno vzniklého českého státu, byť byl později součástí středoevropského soustátí Habsburků. Zpočátku zemský patriotismus bez problémů fungoval - viz stavovské povstání, které od roku 1618 vedla proti Habsburkům společně českojazyčná i německojazyčná šlechta českého království. Němci byli v zemi vždy v menšině a vadit jim to začalo až se vznikem nacionalismu v 19. století, po napoleonských válkách. I tehdy ale mohly být české země klidně také jejich, pokud by byli ochotni se s Čechy o moc demokraticky dělit jako rovný s rovným. Vždyť Češi se celé 19. století snažili jen o VYROVNÁNÍ s Němci! Ti to ale odmítali, protože došli k názoru, že jsou "panský národ" určený k vládnutí a tedy sdílet moc a nakonec i zemi s Čechy bylo pro ně nepředstavitelné. Proto jednali podle hesla, že české země budou buď německé, nebo nebudou vůbec. Cílem první světové války z německé strany byla "německá mitteleuropa" a vytvoření všeněmeckého státu, který by ji zaujímal. Sudetští Němci chtěli být vzorovým předvojem tohoto vývoje, počítali množství svých "soukmenovců" v Německu a v Rakousku a domnívali se, že proti Čechům nemohou prohrát. Po šoku z porážky a krátkého oddechu mezi válkami nastal nástup nacismu, který na těchto cílech změnil jen metody, jimiž jich má být dosaženo.

Slováci nebyli žádní přistěhovalci do Uher, žili tam již před příchodem Maďarů do Panonské nížiny. Bylo to jejich jediné národní území, neměli nikde žádné jiné (jako němečtí usedlíci rozptýlení po celé východní Evropě). Neměli tedy kam se odstěhovat, pokud by už chtěli uhájit svou národnost žitím ve zcela národním prostředí (jako se sudetští Němci mohli odstěhovat do Rakous nebo do Německa, pokud jim vadilo žít ve stejné zemi s Čechy). Nechtěli nikdy ovládnout celé Uhersko, nespolčovali se kvůli tomu s žádnými vnějšími mocnostmi.
Srovnání se zabráním pohraničí plus jižní Moravy včetně Brna proto opravdu kulhá. Lepší, pokud pan Csaba Zahorán chce, by bylo srovnání s českým státem v době pozdně renesanční, kdy Země koruny české zahrnovaly Slezsko a snad i Lužici. Upozorňuji, že už tehdy byl český stát na rozdíl od Uher spíše federací, což ale na druhé straně usnadňovalo jeho oklešťování.
Srovnání by bylo asi v tom: tak jako český stát přišel historickým vývojem o svá území, která nebyla hlavním sídelním prostorem pozdějšího moderního českého národa, tak o ně přišel i stát uherský. Měli bychom my Češi, abychom se vyrovnali Maďarům, trvale protestovat proti tomu, že nám neschopní Habsburci prohráli Slezsko? A tehdy v něm žilo také ještě dost Čechů, kroniky některých slezských měst byly psány česky až za rok 1745. Nebo bychom měli v Lužických Srbech pěstovat mohutnou podporou a agitací pocit, že pokud se neodtrhnou od Německa, zahynou? V jejich případě je to mnohonásobně pravděpodobnější než u Maďarů na Slovensku.

Ke stanovení slovensko-maďarské hranice: Záleží na tom, jak kdo zjišťoval, kdo je Slovák a kdo Maďar. Nepochopil jsem tvrzení pana Csaby Zahorána, že i československá národnostní mapa z roku 1930 potvrzuje spíše maďarské stanovisko. Neznám tu mapu; ona zachycovala i národnostní složení na maďarském území? Jak ho zjišťovala? Zaráží mě ale, jak elegantně se pan Csaba Zahorán vyhnul odpovědi na otázku, kam se poděly ty statisíce Slováků, které zůstaly po rozdělení Uher v Maďarsku. Zatímco na Slovensku podle něj tehdy bylo 600.000 Maďarů a po československém pronásledování je jich nadále 600.000, v Maďarsku podle něj zůstalo 100.000 Slováků (podle jiných zdrojů více) a v současnosti je jich několik desítek tisíc. Kam se poděli? Pan Jeszenszky naznačuje, že si za to maďarští Slováci můžou sami. Ti, kterým na jejich národnosti aspoň trochu záleželo, se přestěhovali po válce v rámci výměny obyvatelstva, z ostatních zřejmě většina uposlechla "přátelsky míněné rady" ve smyslu "jíš maďarský chléb, tak mluv maďarsky". Že by to ale byl nějaký vzorový přístup k menšinám, jaký Maďarsko požaduje vůči svému etniku v zahraničí, se říct nedá.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!