Neděle 20. června 2021svátek má Květa 32 °C skoro jasno, občasné bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

DVOŘÁK: Céčkový film, který žijeme. Rusko stále touží podmanit si své někdejší satelity

Protest před ruskou ambasádou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Protest před ruskou ambasádou. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Praha Když jsem v sobotu večer vyslechl bleskovou tiskovou konferenci pánů Andreje Babiše a Jana Hamáčka, v první chvíli jsem si uvědomil, že zakouším stejný pocit, jaký se dostavil brzy ráno 21. srpna 1968 – to mi můj otec, tehdy československý diplomat na dovolené v Praze, sdělil, že na naši zemi útočí pět států Varšavské smlouvy.

Také v tomto případě jsem informaci o rejdech ruských agentů kolem českých muničních skladů nejdřív vnímal jako neuvěřitelnou a těžko představitelnou. 

Jakmile se ale česká média navíc rozpovídala o příslušnících ruské vojenské rozvědky GRU s krycími jmény Petrov a Boširov, kteří smutně prosluli travičským útokem na bývalého důstojníka GRU Sergeje Skripala (ten byl svého času získán pro zpravodajskou spolupráci se Západem) a jeho dceru Julii v anglickém Salisbury, byl už dojem céčkového filmu dokonalý. Jenže jak se zdá, právě v takovém světě žijeme.

Příliš mnoho Rusů

Reakce Moskvy na velmi rázný krok české vlády byla předvídatelná: mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová označila kroky českých nejvyšších míst za „kejkle, o nichž přece každý musí tušit, jak a čím skončí“, kdežto Vladimir Džabarov, místopředseda zahraničního výboru Rady federace, tedy horní komory ruského parlamentu, v souvislosti s tvrzeními české vlády mluví o „nesmyslech“. Nu a temné varování paní Zacharovové dostatečně razantně osvětlil tentokrát anonymní zdroj z ruské diplomacie, který v rozhovoru pro agenturu Interfax lapidárně poznamenal: „Česká republika se zřejmě rozhodla uzavřít své velvyslanectví v Moskvě!“

Než se podíváme na možné důvody tohoto neuvěřitelného ruského angažmá v naší zemi, zůstaňme chvíli u diplomatického provozu mezi Českou republikou a Ruskou federací. Celý tento případ mimo jiné znovu upozorňuje na jasnou předimenzovanost ruského zastupitelského úřadu v Praze, neodpovídající potřebám běžných česko-ruských styků. 

Muniční areál ve Vrběticích, ilustrační foto.
Policie pátrá po dvou mužích s ruskými pasy, kteří se v říjnu 2014 pohybovali v...

To se dá vysvětlit jediným možným způsobem: ČR je pro ruské tajné služby cennou centrálou přímo v srdci starého kontinentu, a v duchu ruského velmocenského uvažování by tedy bylo doslova hříchem možností s tím spojených nevyužít. Což se podle českých tajných služeb taky už dávno děje. Proto je nejvyšší čas s tím něco udělat a nastavit pravidla takříkajíc vyváženější – pokud je to vůbec možné bez vypovězení diplomatických styků. A něco takového si, doufám, ani na jedné, ani na druhé straně alespoň prozatím nikdo neumí představit. I přesto, že při podobném vývoji to představitelné klidně je.

Vraťme se ale k věcné podstatě celé kauzy – co tímto dobrodružstvím (samozřejmě pokud se dosavadní důvodné podezření podaří potvrdit) Rusko prostřednictvím svých agentů sledovalo. Jako nejpravděpodobnější se jeví vysvětlení, že ze skladů, které armáda už v roce 2006 přepustila do soukromých rukou, se munice, případně i zbraně měly prodávat na ukrajinská a syrská bojiště – přirozeně nikoliv té straně, již podporovalo a dál podporuje Rusko. V takovém případě by ovšem události z roku 2014 ve Vrběticích byly aktem státního terorismu, který je přitom v době míru mezi nikoli spojeneckými, ale dejme tomu alespoň partnerskými státy skutečně neslýchaný.

S něčím takovým si ale Putinovo Rusko zřetelně neláme hlavu a bez ohledu na to, že se propadá stále hlouběji do mezinárodní izolace, z níž výjimku tvoří takové režimy jako Lukašenkův v Bělorusku či Madurův ve Venezuele, vrší další a další nepřátelské akty proti svému blízkému i vzdálenějšímu okolí. Zářným, ale spíše velmi znepokojivým příkladem tohoto typu budiž současné harašení ruskými zbraněmi na ukrajinské hranici, o němž zatím nevíme, v co se může zvrhnout.

Vladimir říká: „Já to nebyl!“

Rusko se zkrátka dál pohybuje v bludném kruhu svých šovinistických velmocenských představ, v jejichž intencích by si rádo alespoň zčásti podmanilo teritoria, která mu ještě nedávno buď přímo patřila, anebo na nich včetně našeho území mělo takový vliv, který se v podstatě rovnal přičlenění takovýchto státních celků k ruské či sovětské říši. Dokud si dnešní Rusko nezvykne, že takhle už to prostě není, budou podobné problémy pokračovat i do budoucna.

Trochu tragikomické je, že svůj podíl na jakékoli kauze podobného typu Rusko stereotypně, ba až poněkud tupohlavě popírá. Jako vždycky tuto ruskou zvyklost ve svém nejnovějším románu Doktor Garin glosuje světoznámý ruský prozaik Vladimir Sorokin. Důležitými protagonisty této knihy je „osm statečných“, majících podobu jakýchsi beznohých kožených žoků, které kdysi vládly celému světu. Jejich podoby, vlastnosti a vlastně hlavně jména přesně dokládají, na koho spisovatel míří – Angela, Donald, Silvio, Šinzó, Justin a tak dále. Mezi těmito kdysi mocnými žoky přirozeně figuruje i Vladimir, který má na každou poznámku či otázku vždy stejnou neodmyslitelnou odpověď: „Já to nebyl!“

A přesně tak se v situacích, jako je ta naše dnešní, chová i Vladimirovo Rusko.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Zapomenutý Čech třikrát přelstil gestapo. Francouzi mu dali válečný kříž

Vratislav Štůla po druhé světové válce nastoupil do služeb OSN. Dvacet let... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Za války byl jedním z nejaktivnějších členů československého odboje ve Francii. Převáděl lidi přes hranici, z ilegality...

Nejsme Slované ani Germáni. Češi mají unikátní mix genetických profilů

Mnohé dávné pohanské zvyklosti přežívají dodnes, byť mají spíš kouzlo zábavného... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Čemu vlastně Slované věřili? Byli skutečně beránci? Či si libovali v krvavých rituálech a bojích jako Germáni? Čeho se...

Tisknu se k zemi. A rakety se blíží! Reportérka pod sprchou raket Hamasu

Izraelský protiraketový systém Iron Dome ničí rakety odpálené z Gazy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ležím na trávníku, příjemně teplý večer. Byla by to pohoda, ale je to peklo, místo hvězd totiž počítám na nebi zásahy...