Arméni demonstrují proti dohodě o Náhorním Karabachu, policie zpočátku protestující zatýkala |
Zní to sice nadějeplně, ale zároveň si maně připomeneme, že předešlá tři příměří zkrachovala doslova po pár desítkách minut a optimismu do žil nepřidá ani rétorika politických lídrů obou postsovětských republik: ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev prohlásil, že arménskou stranu „donutil ke kapitulaci“, na což arménský premiér Nikol Pašinjan reagoval výrokem: „Kdo nepřizná porážku, není poražen!“
Obyvatelé arménské metropole si ovšem evidentně myslely něco jiného a tisícovky jich prakticky hned po oznámení podpisu dohody vyrazily do ulic. Tito lidé premiéra Pašinjana označili za vlastizrádce a zčásti zdemolovali budovy sídla vlády a arménského parlamentu. V Baku se přirozeně naopak bouřivě oslavovalo.
Naplňují se tak předpovědi některých analytiků hned pro propuknutí tohoto nejhoršího ozbrojeného střetu mezi oběma stranami od války na počátku 90. let, že k opravdové dohodě dojde ve chvíli, kdy vojska jednoho z protivníků začnou výrazně prohrávat. To se zřejmě stalo Arménům, když azerská vojska stanula těsně před branami náhornokarabašské metropole Stěpanakertu, a bezprostředně tak hrozil jeho pád. O to zajímavější bude další vývoj konfliktu, v němž má vojensky navrch bezesporu Ázerbájdžán.
Těžko zvládnutelný spor
Současný arménsko-ázerbájdžánský spor o Náhorní Karabach má staleté kořeny – a právě proto je tak rozhořčený a těžko zvládnutelný. Aktuální konflikt mezi oběma postsovětskými republikami bude nakonec s ohledem na masivní nasazení těžké vojenské techniky vůbec nejtragičtější od roku 1994, kdy Arménie a Ázerbájdžán po zmíněné regulérní dvouleté válce navzájem domluvily klid zbraní. Karabach byl od té doby pod plnou arménskou kontrolou.
Pár čísel z historie Náhorního Karabachu: Od počátku 19. století podíl arménského obyvatelstva karabašské enklávy představoval nějakých sedm procent, ovšem za asistence carského Ruska, držícího nad křesťanskými menšinami v přikaspickém prostoru ochrannou ruku, se během sta let postupně zvýšil až na skoro 94 procent. Při územním dělení Sovětského svazu po roce 1922 se však přesto stal součástí Ázerbájdžánu, čímž bylo na příští potíže rovnou zaděláno.
Během sovětského období totiž díky snahám úřadů v Baku, posilujícím uměle azerský podíl na obyvatelstvu Karabachu, poklesl počet etnických Arménů v Náhorno-karabašské autonomní oblasti na zhruba tři čtvrtiny a tento trend neustále sílil. Důsledky slábnoucí ruky Gorbačovovy perestrojkové Moskvy na sebe nedaly dlouho čekat: na počátku roku 1988 začaly masové odsuny Azerů z Arménie do ázerbájdžánského Sumgaitu a Baku, jež vyvrcholily sumgaitským pogromem, který si vyžádal 32 lidských životů. Nejvyšší sovět SSSR ovšem krátce nato potvrdil začlenění Náhorního Karabachu do sovětského Ázerbájdžánu. Osamostatněná Arménie však vznesla na Karabach svůj nárok a v letech 1992–1994 o enklávu s muslimským sousedem tvrdě bojovala.
Boje se tedy po dvou letech utišily, jenže v situaci, kdy už byla vyhlášena dodnes nikým neuznaná Náhorno-karabašská republika, která byla až donedávna plně kontrolována Arménií. Příměří za tohoto stavu věcí musel Ázerbájdžán považovat za jasnou porážku, což trvá dodnes. Postoje obou stran jsou proto jasné – Arménie se snaží udržet si vybojovaný prostor, kdežto Ázerbájdžán usiluje o návrat statu quo z konce sovětské epochy.
Mezi Ruskem a Tureckem
Problém dále prohlubuje přímo genetická nevraživost či spíše nenávist mezi oběma národy, daná už rozdělením Arménie mezi tehdejší Persií a Osmanskou říši v 17. století. Když k tomu přičteme genocidu Arménů na tureckém území z roku 1915, která v Arménii dosud není zapomenuta, je psychologický obraz vztahů mezi oběma národy úplný – pro Arména totiž Azer rovná se Turek.
Není proto divu, že jak Nikol Pašinjan, tak Ilham Alijev hned po propuknutí bojů letos 27. září prostřednictvím ruské televize původně prohlásili, že nějaké jednání s druhou stranou není možné. Teď tedy na to zatím rozhodující zřejmě došlo – i když kdoví.
Zajímavá bude i možná příští spolupráce Ruska a Turecka v roli mírotvorců, protože do oblasti konfliktu by kromě dvou tisícovek ruských vojáků měli přijít taky ti turečtí. Situace je o to choulostivější, že vliv bývalé sovětské supervelmoci na Kavkazu (historicky považovaném za oblast ruských imperiálních zájmů) slábne, kdežto aspirace regionální mocnosti Turecka v tomto prostoru naopak sílí.
