V uplynulých dnech jsme si připomínali 80. výročí konce 2. světové války. Je to téma stále živé a citlivé. Celé české a slovenské území je navíc dodnes poseto sochami, památníky či pamětními deskami. A na nich dominuje Rusko jako významný člen někdejší protihitlerovské koalice a odkazuje na sovětské tradice a Rudou armádu.
Výročím května 1945 dnes lomcuje současná mezinárodní situace, umocněná ruským přepadením Ukrajiny. Na padlé v osvobozovacích bojích, na osudy těch přeživších i na mnohé výrazné osobnosti té doby se naopak trochu zapomíná. Pozornost poutá to, kdo s kým slavil a neměl, anebo naopak neslavil. Stejně jako kdy konec války oslavovat. Správně došlo k připomínání posledních žijících pamětníků, protože při dalším kulatém výročí to bude už sotva možné.
Když se řekne „první dáma“. Benešová nastavila svým následovnicím vysokou laťku |
I kvůli nim bychom měli vyzvednout ještě jednu speciální událost, která orámovala konec války a pro mnohé obyvatele republiky znamenala symbolický důkaz jejího obnovení.
Včera, 16. května, uplynulo 80 let od okamžiku, kdy do Prahy s manželkou a svým doprovodem dorazil prezident Edvard Beneš. Zestárlý, nemocný a unavený muž zažil naprosto unikátní a triumfální návrat napříč územím Československa, až se to dnes mnohým může zdát nepochopitelné. Nesmíme však zapomínat, že zatímco my si dnes konec války pouze připomínáme, tehdejší současníci jej prožívali na základě reálných pocitů, emocí a syrových zážitků, které si jen stěží umíme představit.
Edvard Beneš, superstar
Benešův návrat do Prahy započal v době, kdy válka v Evropě ještě zdaleka neskončila a Hitler ve svém berlínském bunkru stále spřádal iluzorní plány na zvrat v bojových operacích. Konkrétně 3. dubna 1945 vlak s manželi Benešovými přijel po třídenní cestě z Moskvy do Humenného a pak do Košic. V tamním Jakabově paláci pak prezident úřadoval a napjatě očekával, jak bude pokračovat osvobozování Československa, vycházející z půdorysu dohod západních velmocí a Sovětského svazu.
Poté se 8. a 9. května vydal autem přes Banskou Bystricu, kde vzdal hold Slovenskému národnímu povstání, a dál přes Zvolen do Bratislavy. Beneš moc dobře věděl, že jeho úmysl podpořit svou jízdou morálku obyvatelstva bude slavit úspěch. Nefalšovaná, upřímná euforie a ovace všech lidí podél trasy však překonaly všechna očekávání. V bratislavském prezidentském paláci pak manželé Benešovi strávili několik dnů a vstřebávali další dojmy z ukončené války.
Z Bratislavy pak prezidentská kolona vyjela 12. května do Brna. Moravské hranice proťala v Lanžhotě a symbolicky zastavila v Hodoníně u rodného domu TGM. Pak pokračovala do jihomoravské metropole. Z celé cesty jsou dochována svědectví účastníků i novinářů. Prezidentův tajemník Eduard Táborský vše detailně zachytil ve svých pamětech. Triumfální cesta probíhala až kýčovitě spontánně a ovace Benešovi provolávaly i přidělené vojenské stráže. Úleva obyvatel, že vidí přijíždět hlavu země, byla pro ně zhmotněním obnovy státu, o kterém v protektorátních letech jen tajně snili.
V Brně Benešovi zůstali několik dní a využili ubytování ve vile Stiassni. Poté 16. května odjeli do Blanska a z něj vlakem vyrazili ku Praze. Trasu opět lemovaly davy bouřícího obyvatelstva a zastávky Česká Třebová, Choceň, Pardubice a Kolín byly doslova manifestační. Na dojezd do hlavního města k prezidentovi do vlaku přistoupili lídr Pražského povstání Albert Pražák a ministři Ludvík Svoboda spolu s Václavem Noskem.
Odysseus, nebo Perseus? Edvard Beneš! První republika zbožštila nejen Masaryka |
V Praze čekaly Beneše na nádraží fanfáry ze Smetanovy Libuše, tradiční chleba a sůl i konvoj čtyřiatřiceti aut, s nimiž se pak prodírali ulicemi na Staroměstské náměstí, těžce poškozené osvobozovacími boji. Tam pronesl prezident projev a pak jeho konvoj dokončil cestu vjezdem na Pražský hrad. Právě to byla ona symbolická tečka za koncem války v Československu. Republiku však čekaly další, zejména vnitropolitické boje, dějinný vývoj ji pak zásluhou komunistů a jejich členů a sympatizantů strhl extrémně doleva.
Komu patří oslavy?
Oslavám 80. výročí konce 2. světové války lze vytknout mnohé. Výročí si někdejší spojenci protihitlerovské koalice nepřipomněli společně – a důvod je samozřejmě známý. Ohlédnutí za květnovými událostmi z roku 1945 potvrdilo rozdělení české společnosti. Vždyť ani všichni tři žijící prezidenti se nepotkali na žádné společné akci, byť čistě pietní nebo společenské. Každý prezident bude jednou bývalým a zavádět podobné „tradice“ určitě není ideální.
Výročí konce války si z valné části přivlastnili současní politici, kteří zbrojí na podzimní volby a mnohdy lovili na sílu politické body. Na slovenského premiéra Roberta Fica, který se vypravil přímo na Rudé náměstí v Moskvě, ale samozřejmě nemají. I když některé české kandidující strany svou náklonnost k Rusku a jeho zájmům vykazují jako součást svého programu. Pokud by se náhodou velmocem podařilo do podzimních parlamentních voleb uzavřít na Ukrajině mír, mohlo by jim to způsobit intenzivní marketingové problémy.
A živo bylo v posledních dnech právě i kolem Edvarda Beneše, ale nikoli v souvislosti s výročím jeho opulentního návratu. Skupina politických aktivistů, z nichž nemálo má silný osobní komunistický příběh, vyrukovala na zastupitele hlavního města Prahy se speciální iniciativou. Požadují, aby se pořídila k soše prezidenta Beneše na Loretánském náměstí vysvětlující pamětní deska.
Beneš sice zemřel již v září 1948, nikdy nebyl na rozdíl od zmíněných aktivistů či jejich rodičů v KSČ, ale text na desce by jej měl dle jejich gusta vinit z nástupu komunistů k moci. Navíc vlna rudého teroru včetně třeba popravy Milady Horákové proběhla až v 50. letech. A připomeňme, že komunisté vyhráli v roce 1946 s přehledem parlamentní volby a měli v době, kdy se drali v Československu k moci, přes milion členů.
Iniciativa s vysvětlující a obviňující tabulkou je faux pas, zejména ve vztahu k válečným veteránům, kteří organizačně i finančně odhalení Benešovy sochy v roce 2005 podpořili. Slavnosti se tehdy spolu se společenskou a politickou elitou země účastnili právě veteráni v čele s legendárním Františkem Fajtlem. Generálporučíkem, hrdinou západního i východního odboje, kterého komunisté věznili na Mírově. Škoda, že tam tehdy iniciátoři výše zmíněné iniciativy osobně nedorazili a veterány osobně nepoučili a nevyškolili.
Nedopisujme historii
Pozvolna v historii se vzdalující konec 2. světové války bychom měli připomínat i nadále. Snažit se však o pohled historicky realistický, můžeme si to již s přehledem dovolit. Vnímat místní příběhy a hrdinství jednotlivců lemující „velké“ dějiny, udržet si paměťovou stopu o vlastních předcích z oněch časů. Měli bychom znát excesy poražených, ale potom i vítězů.
Konce válek nebývají romantické a ne vše, co se událo, je hodno obdivu. Na českém území utichly zbraně až 12. května 1945 u Slivice na Příbramsku, kde sovětská vojska rozdrtila poslední německé bojující jednotky. O intenzitě konce války na československém území vypovídají i ztráty armád. Američané přišli o 116 mužů, Rudá armáda vykázala 140 tisíc padlých. Spousta civilistů zemřela bohužel zbytečně, celkově republika přišla o 360 tisíc občanů.
Konec války lemuje i hodně ostudných kuriozit, které jdou na vrub československých komunistů. Jednou z nich je společné věznění generálů Karla Kutlvašra a Rudolfa Toussainta v Leopoldově v 50. letech. Druhý jmenovaný totiž podepsal tomu prvnímu 8. května 1945 v Praze kapitulační protokol. To už ani vysvětlující tabulkou zachránit nelze. S dějinami se musíme smířit, nikoliv je dovysvětlovat nebo dopisovat.
