Začněme s diagnózou. Zde je nutné Draghiho a jeho tým pochválit. Doposud jsme od evropských činitelů slýchali převážně bagatelizace a výmluvy typu „ano, možná trochu zaostáváme, ale stále patříme ke světové špičce a kromě toho, tradiční evropský sociální stát činí z našeho kontinentu nejlepší místo k životu.“ Draghiho zpráva nemilosrdně konstatuje, že jsme již v druhé lize a propadáme se ještě hlouběji. Malá ukázka:
EU ztrácí pozice v oblasti výzkumu a vývoje a při vytváření inovativních technologických společností s celosvětovou působností. V EU vzniklo v uplynulém desetiletí méně nových předních inovátorů než v USA. Podíl firem z EU mezi 2500 největšími globálními společnostmi v oblasti výzkumu a vývoje se ve srovnání s ostatními bloky snížil. Mezi předními firmami v oblasti softwaru a internetu připadá na firmy z EU pouze 7 procent výdajů na výzkum a vývoj ve srovnání se 71 procenty v USA a 15 procenty v Číně; podobně se EU podílí pouze 12 procenty na výdajích na výzkum a vývoj mezi předními společnostmi vyrábějícími technologický hardware a elektronická zařízení ve srovnání se 40 procenty v USA a 19 procenty v Číně.
A dále:
V důsledku toho EU vyvinula jen málo domácích celoevropských digitálních platforem a žádná celoevropská platforma nepatří mezi nejnavštěvovanější v Evropě. Jednotný trh je dnes domovem pouze čtyř z padesáti největších digitálních tržišť na světě, zatímco deset největších platforem sloužících občanům EU vlastní americké nebo čínské společnosti. Konkrétně, největšími vlastníky digitálních platforem na celém světě jsou společnosti Alphabet, Amazon, Meta, Apple, Microsoft, X (všechny americké firmy), jakož i čínské společnosti Tencent, Alibaba, Byte Dance a Baidu.
Tolik k tradičním internetovým platformám. V nejnovější oblasti – umělé inteligenci – není situace lepší.
Super Mario a jeho regresivní inovace. Draghi přichází se starými a drahými recepty |
V současné době využívá umělou inteligenci pouze 11 procent společností v EU. Zhruba 73 procent základních modelů vyvinutých od roku 2017 pochází z USA a 15 procent z Číny. Rizikem pro Evropu je, že bude zcela závislá na modelech AI navržených a vyvinutých v zahraničí. Týká se to i modelů umělé inteligence (AI), které jsou používány v klíčových odvětvích EU, včetně automobilového průmyslu, bankovnictví, telekomunikací, zdravotnictví, atd.
Zde je třeba podotknout, že americké společnosti občas otálejí s poskytováním svých služeb evropským zákazníkům, protože se bojí případných sankcí. Evropa má tolik zákonů a direktiv, že je skoro nemožné podnikat a být si jistý, že člověk nic neporušuje.
Málo atraktivní rady
Draghiho zpráva správně diagnostikuje problém: v roce 2023 bylo v EU do AI investováno osm miliard USD rizikového kapitálu, zatímco v USA 68 miliard USD, v Číně 15 miliard USD. Potřebu kapitálu v současné době evropské burzy neuspokojují, což nutí společnosti z EU hledat financování v zahraničí. Vezmeme-li v úvahu celosvětově nejvýznamnější startupy v oblasti AI, 61 procent celosvětového financování připadá na americké společnosti, 17 procent na čínské společnosti a pouze šest procent na společnosti v EU. Unie má navíc nízký celkový počet nových datových vědců oproti USA a Číně.
Současná Evropa bez reformy nepřežije, tvrdí muž, který zachránil euro |
Zpráva doporučuje posílit evropské kapitálové trhy, odstranit zbývající bariéry a sjednotit regulaci. To asi nejsou špatné rady, nicméně pro politiky nezní příliš atraktivně. Prozatím jsme slyšeli, že unijní špičky radostně vítají návrh společného evropského dluhopisu; státní či unijní dluhopisy však rizikový kapitál nepodpoří. A bohužel, slovo „deregulace“ se v Draghiho zprávě vyskytuje jen jedinkrát, a to ještě v nevýznamném kontextu.
Byla by to přitom právě deregulace, která by znamenala hodně. AI se totiž v Unii nerozvíjí také kvůli zákonu o umělé inteligenci, na němž se pracuje od roku 2021 a který bohužel zřejmě bude značně restriktivní. To může zásadně zpomalit či úplně zrušit inovace.
Klasifikace systémů AI do rizikových kategorií je nejednoznačná, což vede k regulatornímu riziku plynoucímu z právní nejistoty. Zákon poškodí (a vlastně již poškozuje) globální konkurenceschopnost Evropy. Dále, malé a střední podniky (MSP) se mohou potýkat s finanční zátěží spojenou s dodržováním předpisů a k byrokratickým průtahům.
Deregulace však v unijních špičkách je neznámé slovo. Daleko oblíbenější je „akceschopnost“. Proto Evropská komise přivítala další recept z Draghiho zprávy, a sice omezení či zrušení národního práva veta. Uvážíme-li však objem a tempo růstu evropské legislativy, vzniká otázka, zdali té akceschopnosti již nebylo až příliš. Možná by se zákonodárci a regulátoři měli držet staré lékařské zásady: především neškodit.
