Jednorázové navýšení fixních investic situaci nemění nikterak dramaticky, neb sotva kompenzuje jejich předchozí výrazné poklesy a dlouhodobou malátnost. V meziročním srovnání fixní investice nadále klesají, přičemž setrvávají zhruba na úrovni dosažené v polovině roku 2022.
To nejsou povzbudivé zprávy, jelikož dnešní investice znamenají zítřejší hospodářský růst. Ostatně, podniky s investicemi váhají napříč Evropou, neboť zpozdilá iniciativa a nedostatek odvahy řešit hlavní strukturální problémy ve skutečnosti jen zvyšují nejistotu, které průmyslová báze na starém kontinentě čelí. Hrozí tak, že se předchozí humbuk kolem evropské konkurenceschopnosti stane pověstným loňským sněhem, neboť místo rozhodných opatření v těch správných oblastech se opět zvolí pověstná strategie Aussitzen.
Jedenáctý hrozný
Evropská komise nedávno promovala iniciativu zaměřenou na omezení překážek, které stále existují na zdánlivě jednotném evropském trhu. Základní dokument má pět širokých kapitol, které tančí kolem (i) odstranění tržních překážek (tzv. deset hrozných), (ii) posílení trhu služeb, (iii) situace středních podniků, (iv) digitalizace a (v) vynucování pravidel jednotného trhu.
Avizovaná iniciativa je pro evropskou prosperitu potenciálně prospěšná, zejména pak ve střednědobém horizontu. Ovšem s douškou, že kritickou podmínkou úspěchu bude vyvarovat se osudu Lisabonské strategie z roku 2000.
Ta předpokládala, že se EU stane „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě, schopnou udržitelného hospodářského růstu“ (sic!). Současná tristní ekonomická situace na starém kontinentě však naznačuje, že se záměr nepovedlo takříkajíc naplnit bezezbytku.
Vadou na kráse taktéž zůstává, že dlouhodobě zjevné a známé nedostatky vnitřního trhu měly být řešeny před více než pěti lety, neboť se jedná o zdlouhavý proces zahrnující určitá vyjednávání. Samozřejmě, po bitvě je každý generál, ale i tak: péče o jednotný trh je jednou z hlavních agend Evropské komise.
Mezitím se bohužel nakupily další a naléhavější nesnáze. Dnes je již téměř všem zřejmé, že nejpalčivější nedostatky spolu s relativně dostupnými řešeními, které by poskytly evropské ekonomice prostor k nadechnutí, leží v tomto momentě jinde.
Pohádka o evropské prosperitě. Jak vypadá v praxi to, o čem píše Draghi? |
Mezi předními v řadě stojí (i) neúměrně vysoké ceny energií, (ii) dusivá regulační zátěž pro jakékoli firmy, (iii) neochota a neschopnost chránit evropský trh před nekalými výrobními a obchodními praktikami, (iv) ideologická zaujatost v oblasti inovací a soutěže technologií, (v) nedostatečná bezpečnost a ekonomická odolnost. Chtělo by se na fleku říct, že neochota potýkat se s nejpalčivějšími problémy prostřednictvím inovativních procesů je jedenáctý hrozný.
Evropa čeká na obrat v přístupu
Fundamentální důvody, proč dosud nebyly bariéry vnitřního obchodu odstraněny, navíc zůstávají v platnosti. Možná se některé země staví proti pokračování v tomto typu agendy, jak nicméně uvádí samotný dokument EK: „Členské státy hrají hlavní roli, protože každodenní uplatňování pravidel EU je v jejich rukou.“ To nicméně vede ke klasické nesnázi rozředěné odpovědnosti – hydrou, s níž se bojuje velmi nesnadno.
Zásadní otázky týkající se uvedené iniciativy jsou tedy například následující. Co se změnilo kromě naléhavějšího pocitu krize? Proč by mělo být úsilí úspěšné dnes, pakliže nebylo dříve? Jak dlouho potrvá, než budou výsledky hmatatelné ve skutečnosti? Stále přitom platí: epistula non erubescit aneb papír snese všechno.
Celková situace tak působí dojmem: Ano, každý ví, co je třeba řešit – ale počkat, to jsou v našem světonázoru formovaném strategií Evropa 2020 neprobádané vody, takže se držme toho, co již dobře známe, přičemž předstírejme, že tohle bude stačit.
Jádro pudla spočívá v tom, že nedávná iniciativa může snadno odvést pozornost a úsilí od těch naléhavějších evropských problémů, které jsou přitom dnes již dobře známé a definované. Svět se zásadně proměnil a nadešel čas na zásadní obrat v myšlení, zaměření a ve skutcích. Řekněme Strategie Evropa 2025?
Mám za to, že starý kontinent má otevřené okno cca čtyř let, kdy bude lze při dostatečné dávce štěstí dosavadní ekonomický úpadek zvrátit, nicméně s vynaložením značného úsilí rozumným směrem. Poté bude Evropu opouštět nejen průmysl, nýbrž i know-how, znalosti a vzdělání, což povede ke změnám nezvratným.
Pokud nedojde na nejvyšších místech k rozhodnému přeskládání priorit směrem k časné podpoře ekonomického růstu a prosperity, nezbývá než zopakovat zásadu: Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Nebo v evropském ústředí stále neví, kudy běží zajíc?
Náprava minulých pochybení pro všechny hráče
Zhruba před třemi měsíci jsem měl za to, že český a evropský průmysl dosáhl dna a je na cestě k udržitelnému a solidnímu oživení. To je nezbytný krok k tomu, aby se česká ekonomika rozhýbala na plné obrátky. Připojení průmyslu k současnému oživení, vedle spotřeby a stavebnictví, je nezbytné proto, aby se růst překlopil z cyklické do strukturální polohy, v níž by sázel semínka investic a následně dalšího růstu.
Nicméně se ukazuje, že přes veškerý povyk okolo evropské (ne)konkurenceschopnosti se podmínky pro strukturální růst nezlepšují dostatečně rozhodně a rychle, aby podpořily sklon k investicím. Ano, nejistota ohledně celoevropské role průmyslu zůstává zahalena mlhou vágních příslibů.
Vezměte si například záměr neuvalit na střední podniky dodatečnou regulační zátěž, zejména v oblasti reportingu do třetího kolene. Samozřejmě, absence dodatečné regulační zátěže pro střední podniky je vítanou změnou. Vede však obratem k následující otázce: proč neposkytnout obdobnou úlevu i velkým firmám, které konkurují v první linii globálních trhů?
Náprava minulých politických chyb by se měla aplikovat napříč celou šachovnicí. Střední podniky nepopiratelně hrají zásadní roli, zejména v oblasti inovací a technologického pokroku. Jakmile však tyto firmy dosáhnou úrovně, kdy mohou konkurovat světovým hráčům, zůstává cílem vytlačit je z evropského ekosystému? To je mírně řečeno matoucí.
Vzhledem k těmto přetrvávajícím – pro ekonomickou expanzi a investice nepřátelským – podmínkám se výhled robustního a strukturálně profilovaného růstu české ekonomiky jeví stále nejistější, a to i přes nedávné pozitivní překvapení v celkovém výkonu.
Přeci jen jde o pohled do minulosti. Upřeme-li zrak kupředu, je solidní hospodářský růst na starém kontinentě nejistý více než kdy dříve. Pomalejší expanze přitom implikuje jen anemické zlepšování potenciálu, prodlužuje období, kdy je ekonomika v provozu pod svou kapacitou, vede k postupné, leč nezadržitelné ztrátě schopností a znalostí, a nadále ukusuje z již beztak mizivého růstu produktivity.
Potřeba změny visí ve vzduchu
Vědomí urgence – alespoň ve slovech – panuje i v nejvyšších patrech evropského ústředí, kdy Ursula von der Leyenová na předávání ceny Karla Velikého v Cáchách uvedla: „V tomto desetiletí vznikne nový mezinárodní řád. Pokud nechceme jednoduše akceptovat důsledky, které bude mít pro Evropu a svět, pak musíme tento nový řád utvářet. Dějiny neodpouštějí ani váhání, ani otálení.“ En gros nelze zhola nic vytknout, nicméně je zřejmé, že svět prostě zařadil co do ekonomicko-technologické konkurenceschopnosti vyšší rychlostní stupeň.
Evropa prozatím spíše tak nějak přešlapuje na místě a stále váhá s plným odstraněním škodlivých opatření, která zcela prokazatelně drtí schopnost její ekonomiky vzkvétat. Chtělo by se připomenout spolu s G. W. F. Hegelem, že právě komedie je žánr, který nejlépe poodhaluje pravou podstatu věci.
Ostré ideologické přetlačování demokratických a autoritářských režimů se vrátilo poměrně nedávno, nicméně již nyní probíhá v plnosti na poli obchodním i bitevním. Bude to běh na dlouhou trať a nikde není napsáno, že demokratická uspořádání budou z této konfrontace vycházet vítězně. Už jsme toho byli v minulosti svědky, samozřejmě. Historie se však nutně neopakuje, spíše se rýmuje. Průběh tohoto zápolení není tím pádem předem určen.
O to větší je záhadou, proč se Evropa tak silně a naivně orientuje na Čínu, jež má zcela protikladné společenské uspořádání a priority. Předsedkyně Evropské komise tak případně shrnuje: „Evropa může prosperovat pouze tehdy, když se bude dařit demokracii.“ Doplňuji, že demokracie bude prosperovat zejména tehdy, když se bude Evropě dařit ekonomicky. Již jsme této souvislosti svědky v případě Německa a Francie: absence hospodářské prosperity v end efektu vede k sociální a politické labilitě.
Řády a revize
Udělování řádů za budování nám zde ve východní Evropě není zcela neznámé. I přes tyto medaile došlo nakonec ke zruinování průmyslové základny, ztráty know-how a následnému poroučení se branami zapomnění.
Nejpřehlíženější mocnost v Evropě? V čem Polsko zastínilo Česko |
Ve světle této historické zkušenosti je evropskou prioritou bez jakýchkoliv pochyb opětovně a bezodkladně získat dostatečnou ekonomickou sílu, aby byla s to bránit evropský modus vivendi včetně svobody a demokracie, nota bene ve značně antagonistických kulisách světové soutěže nadcházejících dekád. Jedná se přitom o podmínku nutnou.
Pokud nebudeme ochotni nebo schopni ustanovit prostředí vhodné pro ekonomický růst hic et nunc, naši potomci budou platit Rusům výpalné a poklonkovat čínské nadvládě. Otázka ke zvážení ohledně moderního vládnutí je vždy podobná: stojí to, co nyní dostáváme, za peníze daňových poplatníků? Při pokusu si odpovědět bude zásadně záležet na posouzení toho, v jak hluboké pasti se evropská ekonomika nyní i výhledově nachází. Je na místě zvážit, zda není Evropa zralá na jakousi institucionální revizi, na osvěžení cílů, posouzení priorit a vhodných prostředků.
