V soukromí její kanceláře však na ní bylo vidět, že si z těch zápasů odnáší nejeden bolavý šrám a že není prosta pochybností, zda svůj argumentační zápal přece jen nepřehnala a druhé nezranila. Záleželo jí na tom, aby soudcovské různice o ústavnost a lidská práva zůstaly pouze ve věcné rovině a nepřešly v rovinu osobní, ne vždy se to však podařilo nebo si to vyžádalo delší čas. Přece jen šlo o hodně, a to zcela bez emocí, někdy opravdu velkých emocí, nejde. A Eliška, rozená Kladeňačka, rozhodně nebyla suchar. Nikdy nechtěla být tou pověstnou panenkou v koutě, byla ostatně nepřehlédnutelná, nejen svou výřečností.
Zaznamenal jsem ji už při svých právnických studiích jako autorku příležitostných sloupků v Lidových novinách, v nichž popularizovala ústavní právo. Novinářská zkušenost i partnerská podpora od exilového novináře Arnošta Wagnera, s nímž vstoupila do pozdního manželství, se jí později hodila ve vysokých justičních a politických funkcích.
S médii ochotně a ráda komunikovala, protože si uvědomovala význam svobody slova pro rozvoj demokracie i praktickou důležitost médií pro nejvyšší a ústavní soudy, bez jejichž podpory při střetech s politickou mocí se soudy neobejdou. V zatuchlých justičních kruzích tehdy svou otevřeností působila jako zjevení, což však současně justiční matadory utvrzovalo v tom, že je cizorodým elementem, který nikdy zcela nepřijali.
Ve věku 76 let zemřela bývalá ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová![]() |
S Ústavním soudem České republiky je osobně spojena od prvopočátku. Již v říjnu roku 1993 nastoupila jako asistentka předsedy Zdeňka Kesslera, jemuž ji kdosi doporučil jako schopnou a přemýšlivou právničku při jeho návštěvě u krajanů v Kanadě, kde před Sametovou revolucí se svým mužem žila. Byla tak u všech klíčových nálezů formujících obnovené ústavní soudnictví, až do svého jmenování soudkyní Nejvyššího soudu v roce 1996.
Její pozitivní vazba na Ústavní soud přinesla ovoce, když – nyní již jako předsedkyně Nejvyššího soudu – svou autoritou přesvědčila své kolegy, a zažehnala tak zničující „válku“ soudů mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem o to, kdo bude mít poslední slovo v opakovaném trestním stíhání odpíračů vojenské služby, které Ústavní soud blokoval jako protiústavní dvojí odsouzení za jeden čin.
Když ji v březnu roku 2002 Václav Havel jmenoval místopředsedkyní Ústavního soudu, věděla už přesně, co je třeba dělat, aby se podfinancovaný Ústavní soud stal moderní otevřenou institucí. Prosazovala rozvoj zahraničních vztahů s ústavními soudy a univerzitními pracovišti, profesionalizaci protokolu, navýšení prostředků na asistenty a zejména publikaci všech rozhodnutí Ústavního soudu na internetu. Po jmenování Pavla Rychetského předsedou získala v něm a ve mně, který jsem s ním přišel jako jeho asistent, pro své úsilí významné spojence.
Přispěla svou podporou k tomu, že se Ústavní soud urbi et orbi záhy otevřel – v databázi NALUS začal v reálném čase publikovat všechna rozhodnutí. Eliška osobně řídila i vydávání červené sbírky anglických překladů významných nálezů Ústavního soudu Selected Decisions, jež Ústavnímu soudu přinesla respekt v zahraničí, zejména v Benátské komisi, která se právě v té době snažila ústavní soudy propojit budováním sdílené databáze rozhodnutí. Ostatně Eliška Wagnerová se stala zastupující členkou Benátské komise a její jméno v ní je spojeno s průřezovými srovnávacími studiemi o přístupu jednotlivců k ústavním soudům.
Eliška byla nesmlouvavou bojovnicí za lidská práva a za férový stát. Významnou měrou jí vděčíme za to, že patříme do rodiny spíše slušnějších společností. Vadila jí přezíravost a povýšenost mocných. Nesnášela státní buzeraci. Měla pevnou představu, jak by se stát měl k lidem chovat, nebo spíše nechovat. Tu promítala do svých rozhodnutí. A oporu pro ni získávala ze zkušeností z emigrace v Německu, a zejména v Kanadě.
Tehdy byla sama na okraji společnosti jako imigrantka, osamocená, se skromnými prostředky, a přitom tam k ní přistupovali povětšinou s respektem a s úctou, aspoň tak na to vzpomínala, když se nad lecjakou ústavní stížností rozčílila, to že by se v Kanadě nestalo. To byla pro ni formativní životní zkušenost ve srovnání s mizérií života v komunistickém Československu, před níž utekla.
I proto se tak ráda obklopovala mladými lidmi, jimž režim nestihl zkazit zdravé svobodné instinkty. Neváhala jim předávat své zkušenosti a podporovala je v odborném a profesním růstu. Mnohé z nich přizvala ke spolupráci na Komentáři k Listině základních práv a svobod, na desetiletí u nás jediném. Sama pro něj zpracovala rozsáhlý úvod, v němž přístupnou formou čtenářům přiblížila ideové základy ochrany lidských práv. Navázala tak na dílo Boženy Komárkové, filosofky, pedagožky a teoložky, k jejímuž odkazu se Eliška Wagnerová hlásila.
Přestože Eliška navenek někdy působila tvrdě, až přísně, uvnitř byla laskavou ženou se smyslem pro humor a sebeironii. Ten sdílela se svým Arnoštem. Její Arnošt byl přímočarý, osvěžující svou politickou nekorektností v tom nejlepším smyslu. Pošťuchovali se, Eliška se zlobívala, že jí dělá ostudu, například když delegaci jihokorejského ústavního soudu při formální večeři nabádal, že mají zatočit s těmi zločinci na severu. Ve skutečnosti jí právě takovými klukovinami imponoval.
Však když ji před necelými třemi roky náhle předešel, zveřejnila na svém Facebooku nezvykle osobní „Milovali jsme se …“. Kdo je znal, věděl, že to bylo její nejhlubší opravdové vyznání. Prázdno a ticho po jeho odchodu se Elišce už nedařilo zaplnit. O tom, jak laskavým a veskrze dobrým člověkem byla, svědčí, že kromě rodiny se o ni v posledních měsících trpělivě starali ti, kterým kdysi byla šéfkou, jak ji i po letech označovali.
Eliška odešla smířená, s Bohem i s lidmi, v něž tolik věřila. A s Arnoštem se už zase milují.
Autor je soudce Ústavního soudu, zastupující člen Benátské komise