To se snadněji řekne než zařídí. USA totiž mají spoustu „třetích“ stran, ale ty jsou malé a nevýznamné. Nejsilnější z nich je Libertariánská, svého největšího úspěchu dosáhla v prezidentských volbách v roce 2016, když její kandidát na prezidenta Gary Johnson, bývalý republikánský guvernér Nového Mexika, a kandidát na viceprezidenta Bill Weld, bývalý republikánský guvernér Massachusetts, získali 3,3 procenta odevzdaných hlasů. Nezvítězili v jediném státě a měli tudíž nula volitelů.
Občas se to povede
Drtivé většině amerických občanů totiž připadá volit někoho jiného než demokrata nebo republikána jako nepatriotické.
Musk se dál střílí do vlastní nohy. Místo revolveru si pořídil kulomet |
Což neznamená, že občas není zvolen nezávislý kandidát za kongresmana nebo senátora. Nyní jsou v Senátu dva nezávislí senátoři, socialista Sanders z Vermontu a centrista King z Maine; oba zasedají a hlasují s demokraty. Nebo v roce 1970 byl zvolen ve státě New York senátor Buckley za malou Konzervativní stranu, který těsně porazil kandidáty republikánského i demokratického, ale poté zasedal a hlasoval s republikány.
Když se podíváme na prezidentské volby, silný kandidát byl v roce 1992 texaský miliardář Ross Perot, zakladatel Reformní strany, který obdržel 19 procent odevzdaných hlasů, ale nezvítězil v žádném státě, takže získal nula volitelů. Více však odebral hlasy republikánovi prezidentu Georgi Bushovi staršímu než demokratovi guvernéru Billu Clintonovi, takže ve vícero státech vyhrál a více volitelů získal Clinton než Bush.
Rovněž můžeme zmínit prezidentské volby 1968, kdy za Americkou nezávislou stranu kandidoval demokratický guvernér Alabamy, stoupenec rasové segregace George Wallace, který získal 13,5 procenta hlasů, ale koncentrovaných na americkém Jihu, takže vyhrál v pěti státech (volby tehdy vyhrál republikán Richard Nixon). Bylo to naposledy, co kandidát třetí strany vyhrál v nějakém státě a získal tak i nějaké volitele.
Nejúspěšnější kandidát třetí strany byl bývalý republikánský prezident Theodore Roosevelt za Progresivní stranu v roce 1912. Teddy Roosevelt byl prezidentem v letech 1901-1909, v roce 1908 podporoval svého republikánského nástupce Williama Howarda Tafta, ale s jeho vládou byl nespokojen a proto v roce 1912, když nezískal republikánskou nominaci (získal ji Taft), založil vlastní stranu, Progresivní. S ní získal až 27,4 procenta hlasů, zvítězil v šesti státech, jenomže odebral hlasy republikánům, Taft získal 23 procent hlasů (dohromady měli tedy většinu), takže volby vyhrál se 42 procenty hlasů demokrat Woodrow Wilson (pro zajímavost, kandidát Socialistické strany Debs tehdy získal šest procent hlasů).
Efektivnější strategie
Jaká je tedy americká historická zkušenost? Muskova nová stana, pokud vznikne, nemá šanci nahradit ani Demokratickou, ani Republikánskou stranu, pokud nejdřív jedna z nich nezanikne. Má šanci získat pár kongresmanů či senátorů. Ale vždy, když v Kongresu mají většinu demokraté, je jazýčkem na vahách pár demokratických centristických senátorů, a když většinu mají republikáni, totéž platí o několika centristických republikánských senátorech.
Muskovy politické ambice investoři nepřijali. Akcie Tesly ve Frankfurtu padají |
Mnohem větší smysl než investovat své peníze do nové strany by pro Muska dávalo investovat je v klíčových obvodech do demokratických i republikánských primárek a zasadit se o to, aby kandidáti dle jeho gusta tam primárky vyhráli – nejlépe v obou stranách –, a pak kdokoli z nich uspěje ve volbách, Musk vyhraje. To by byla efektivnější strategie, jak svými penězi ovlivnit americkou politiku.
Postaví-li kandidáty vlastní strany – a protože jeho názory jsou libertariánské, tedy za nízké daně, ale i nízké federální výdaje a proti dalšímu zadlužování Ameriky –, bude odebírat více hlasů republikánům než demokratům, jeho vlastní kandidáti tak mohou být ve volbách do Kongresu v listopadu 2026 výhodou pro demokraty, čímž on sám může nepřímo přispět k tomu, že demokraté získají většinu v jedné nebo obou komorách Kongresu.
Zoufalství centristických voličů
Na závěr otázka: neprospělo by Americe, kdyby měla třetí stranu, srovnatelně silnou s demokraty a republikány? Mnozí američtí centrističtí voliči totiž často mají dojem, že nemají koho volit. Systém dvou stran přináší stabilitu a předvídatelnost, v binární volbě obě strany musejí být široké koalice různých zájmů a názorů. Jenže systém primárek vedl k radikalizaci obou.
Před šedesáti lety byly primárky ještě omezené, jen v několika státech, a kandidáty vybírali straničtí bossové, zasloužilí členové strany, senátoři, guvernéři, exsenátoři, exguvernéři. Vybírali je v „zakouřených místnostech“, kde kouřili doutníky, popíjeli a zvažovali, kdo je nejvolitelnější, kdo má největší šanci být zvolen. To bylo kritizováno coby příliš elitářské a od 70. let 20. století se systém primárek stal univerzálním.
Jenže v primárkách nevolí všichni voliči, protože nechtějí, nestojí jim to za to, ale volí v nich ideologicky odhodlaní straníci, asi tak deset procent elektorátu. Tito ideologičtí voliči v primárkách strany radikalizují, a posouvají demokraty stále doleva, a předtím, až do nástupu Trumpa v roku 2015, republikány doprava; od roku 2015 zase trumpistickým směrem, což není ani doleva, ani doprava, nýbrž mimo klasické spektrum. Takže v důsledku primárek se Demokratická strana stává levicovější a Republikánská trumpističtější. V definitivních volbách si pak centrističtí voliči zoufají…
Čím je demokracie více nepřímá, tím více vede ke kompromisům a konsenzuálním rozhodnutím. Čím je přímější, tím více vede k radikalismu a místy i k extremismu.
