Evropští zástupci na bezpečnostní konferenci v Mnichově vypadali jako zmoklé slepice. Proč s vámi nemůžeme sedět u stolu, když jsme přece tak dobří přátelé, jako by se ptali Američanů. Nepůsobili jako lídři, za nimiž se může Evropa v novém světovém pořádku sjednotit, ale jako uražené děti, které někdo plácl přes prsty.
Líbí se vám přístup francouzského prezidenta Emmanuela Macrona?
Naopak Macron zareagoval instinktivně. Pokud chce někdo sedět u stolu, musí tam mít co přinést. A právě o tom se mělo jednat v Paříži, kam francouzský prezident narychlo svolal bezpečnostní summit evropských států a Ukrajiny.
Co Macron nenabídne
Co přesně Macron může nabídnout? Jeho oblíbenou myšlenku v podobě jednotné evropské armády předem vyloučil polský ministr zahraničí Radosław Sikorski – v současnosti asi nejváženější americký partner, který si jako jediný z Mnichova odváží explicitní pochvalu americké delegace.
Mír dosažený kapitulací Ukrajiny by byl špatný, řekl Macron. Putinovi nevěří |
Pro jeho druhou oblíbenou myšlenku – mírovou misi na Ukrajině vedenou francouzsko-britskou koalicí - se zase nedostávají prostředky. Britové se takové akci viditelně brání, argumentují značnými riziky a především vlastní nepřipraveností. Jak řekl o víkendu pro BBC někdejší šéf generálního štábu britské armády Lord Dannatt – „mohl by z toho být slušný trapas“. Je velmi pravděpodobné, že nějaká spojená evropská síla se nakonec na Ukrajinu skutečně vydá, ale nakolik bude představovat reálné odstrašení Moskvy, je otázkou. Zejména kvůli tomu, že ministr obrany USA Pete Hegseth již dopředu zdůraznil, že v případě jejího napadení Ruskem Američané Evropanům nepůjdou na pomoc.
Ještě nemusí být pozdě
O co ale v Paříži primárně jde, je messagging. Na rozdíl od Němců, Britů, Italů a dalších evropských partnerů Macron pochopil, že respekt Američanů si Evropa nezíská tím, že bude stát za dveřmi a prosit, aby si jí někdo všiml.
Pokud ale převezme iniciativu a vyšle přes Atlantik jasný signál, že to s vlastní obranou myslí vážně, na záchranu Severoatlantického spojenectví ještě není pozdě. Stačí dohnat manko, které na starém kontinentu systematicky vznikalo po dvě dekády. Evropské vlády slibovaly – a neplnily. Stěžovali si všichni američtí prezidenti – počínaje Obamou, přes Trumpa, až k Bidenovi. Chtělo to ale druhou Trumpovu administrativu – už sebevědomější a jistější v kramflecích – aby se ucho utrhlo.
Neměli bychom se z toho hroutit. Měli bychom to vzít jako příležitost ukázat, že své místo u stolu si Evropa dokáže zasloužit, namísto vyprošování. Pokud svou nezanedbatelnou ekonomickou základnu dokáže přetavit v relevantní vojenskou sílu, která vzbudí respekt ve Washingtonu i v Moskvě, není důvod, proč by se to nemělo podařit. Zahraniční politika jsou přece bajonety - bylo na čase, abychom si to uvědomili.
