Energetická krize vs. zelená agenda. Bidenova politika projde velkou zkouškou

Komentátor deníku WSJ Walter Russell Mead je přesvědčen, že důvodem, proč si Biden osvojil radikální cíle v klimatické politice, byla potřeba zajistit si podporu Demokratické strany pro svou zahraniční politiku především v Asii. Pokrokáři v jeho straně chtějí menší rozpočet na armádu a zbrojení a rozpočet se podle nich má soustředit na domácí priority. Zelení aktivisté v jeho straně jsou zahraničně politicky více ve středu. Bude-li klimatická politika ambiciózní a dá-li se více peněz progresivním skupinám doma, pak podpoří Demokratická strana tvrdší politiku vůči Číně.

V Bílém domě se také dosud věřilo, že náklady na energetickou transformaci jsou zvládnutelné. Když Amerika v tomto směru doma pokročí, bude moci tlačit další země, aby činily totéž. Amerika poskytne světu leadership v důležitém problému a demokraté si upevní politickou podporu doma.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

To byl Bidenův plán.

Jenže tahle politika projde nyní velkou zkouškou. Výpadky dodávek energií a vysoké ceny vrazí klín mezi zelené aktivisty a chudší pracující, kteří budou zápasit s placením složenek. Vysoké ceny benzinu dále srazí Bidenův rating. To samé platí všude na světě. Vysoké ceny energií mohou například už na jaře dostat do Elysejského paláce kandidáta krajní pravice.

Energetické firmy na Západě pod tlakem regulátorů, vlád, PR apod. prudce omezují investice do nových těžebních polí ropy a plynu. Produkce fosilních paliv a investice do jejich těžby klesají rychleji než nárůst kapacity obnovitelných zdrojů. Potíž je v tom, že zelená agenda v současné podobě oslabuje ekonomickou a politickou sílu demokratického světa a posiluje vliv autoritářských mocností. Na země jako Írán, Rusko a Saúdská Arábii prší a v příštích letech budou pršet biliony dolarů.

Bude občas hůř? Na cestě k obnovitelným zdrojům procházíme první vážnou energetickou krizí

Energetické firmy přestaly investovat, ale spotřebitelům se od ropy a plynu utíkat nechce. Země jako Rusko mají na výběr ze dvou luxusních možností. Buď budou zvyšovat produkci pomalu a postupně inkasovat vyšší ceny, anebo zvýší produkci rychle a vděční a hladoví zákazníci rádi rychle zhltnou novou nabídku.

Rusko bude mít více peněz na různá dobrodružství ve světě. Státy v Perském zálivu přestanou připravovat reformy s tím, že den zúčtování se pro ně odkládá. Ale tyto státy nebudou jen bohatší, ale i mocnější.

Biden už musí poníženě žadonit u zemí OPEC, aby příliš nezvyšovaly ceny ropy. Jenže to není všechno. Pokud Amerika v poslední dekádě něčeho dosáhla, tak to bylo vytlačení Blízkého východu z pozice rozhodující váhy světové energetické produkce. Kritická páka se přesunula od autoritářských monopolistů směrem k protržní kapitalistické soutěži. Blízký východ se navíc vrátí do centra zájmů americké zahraniční politiky, což se Bidenovi nebude hodit.

Demokraté strašili konspirativními teoriemi o proputinovském Trumpovi, ale Putinovi se nyní dostává turbo podpory, kterou by mu Trump nikdy nedal a dát nemohl, i kdyby proruský opravdu byl. Vyšší ceny energií nyní umožní Rusku posílit vliv v Evropě, přitom ještě nedávno Rusko strádalo, zápasilo a stárlo.

Když to chvíli vydržíme, tak v dlouhodobé perspektivě – doufají zelení – poptávka po pevných palivech vyschne a zemím, které je vyrábějí, zbudou jen oči pro pláč a nepoužitelná aktiva. Během dlouhé a kostrbaté tranzice se ale ještě leccos špatného stane. Klimatická politika, která je geopoliticky a ekonomicky neudržitelná, skončí nezdarem. To, že obhájci zelené agendy neodhadli vcelku samozřejmé důsledky svých preferencí, jim k dlouhodobému úspěchu moc nepomůže. Zatímco voliči budou zírat na účty za topení za letošní zimu, měl by si Biden vymyslet klimatickou agendu, která podpoří a nepodrazí americkou zahraniční politiku jako celek.

Autor je předsedou správní rady IPPS