Situace v energetice dnes hodně připomíná stav, který jsme roky přehlíželi u obrany. Dlouho jsme naši bezpečnost brali jako samozřejmost, investovali do ní minimum peněz a tvářili se, že se nás problémy netýkají. Jenže konflikt v Evropě nás rychle vyvedl z omylu.
Energetika je na tom podobně. Dlouhodobě je to podinvestovaný sektor, který většina z nás bere jako něco samozřejmého. Jenže i tady už začíná zvonit budík a jeho drnčení je čím dál nepříjemnější: nedávno zažil zhruba milion lidí v Česku, včetně několika našich nejvýznamnějších průmyslových podniků, masivní blackout, a to kvůli jednomu spadlému fázovému vodiči.
Sebevražedná mise Evropské unie. Její posedlost uhlíkovou neutralitou zastiňuje chytřejší řešení |
Vše nasvědčuje tomu, že nezačneme-li jednat dostatečně rychle, přijde největší energetická krize v dějinách. A to i přesto, že se konečně povedlo podepsat smlouvu na dostavbu Dukovan. Podle analýzy společnosti Kearney bude celý proces mnohem delší a dražší, než si mnozí představují.
Řítíme se totiž do situace, na kterou nejsme infrastrukturně ani legislativně připraveni. A která se tentokrát nebude týkat „jen“ vysokých cen za energie, ale ohrozí naši tzv. výkonovou rovnováhu. Tedy to, jestli budeme mít dostatek stabilní elektřiny ve chvíli, kdy ji budeme potřebovat. Jednou z oblastí, která si zaslouží okamžitou pozornost, je zcela jednoduše – uhlí.
To v Česku stále zajišťuje přibližně 40 procent domácí výroby elektřiny, navíc se jedná o uhlí z lokální těžby. Z tuzemského energetického mixu ale mizí rychleji, než bylo původně v plánu. Ještě v roce 2022 uhelné elektrárny vyrobily 33 TWh, v minulém roce už to bylo 24 TWh. Do osmi let mají skončit uhelné elektrárny všechny. Vývoj na trhu však ukazuje, že jejich labutí píseň může přijít ještě dříve. Dnešní realita není daleko od superkritického scénáře, který v červnu 2024 vypracovalo ministerstvo průmyslu a ČEPS a mluvilo o něm jako o velmi nepravděpodobném. Ten předpokládá, že v roce 2025 vyrobí uhelné elektrárny jen 18,3 TWh, v roce 2027 pak 3 TWh a v roce 2030 už jen 1,3 TWh.
Jak EU zdraží život v Česku. Domácnosti zaplatí ročně v průměru o 83 tisíc víc |
Kombinace rostoucích cen emisních povolenek a nízkých cen elektřiny na trhu totiž tlačí rentabilitu uhelných zdrojů na hranici udržitelnosti. Pokud stát nezasáhne, hrozí, že útlum uhlí přijde dřív než v plánovaném roce 2033. Ne kvůli klimatickým závazkům, ale zkrátka proto, že se jejich provoz přestane vyplácet. Rozdíl mezi cenou emisních povolenek (dnes cca 72 eur za tunu CO2, před covidem 25 eur) a tržní cenou elektřiny je čím dál méně příznivý. V roce 2024 už navíc bylo 361 hodin s nulovou či zápornou cenou na trhu. A Česko stále netuší, jak nahradí tento stabilní a řiditelný zdroj energie.
Lepit děravý sud izolepou
V dubnu schválená novela energetického zákona, tzv. lex plyn, nově umožňuje prodloužit provoz některých uhelných elektráren v případě ohrožení dodávek elektřiny nebo stability sítě. Provozovatelé by v případě nedostatečné rentability získali nárok na kompenzaci i přiměřený zisk, hrazený z regulovaných složek ceny elektřiny, tedy té části ceny, kterou hradí koneční spotřebitelé. To je samozřejmě správný krok, ale je to jako lepit děravý sud izolepou. Ukazuje to jen na to, jak málo konzistentní strategii dnes máme, zatímco například v Polsku podepsali dohodu o těžbě uhlí až do roku 2049.
Je důležité si uvědomit, že s útlumem těžby uhlí přicházíme o náš jediný lokální zdroj – a tím i o naši, alespoň částečnou, energetickou nezávislost, protože plyn i jaderné palivo budeme muset dovážet. Navíc je diskutabilní, zda je ekologičtější dovážet do Česka břidlicový plyn, získaný frakováním z USA, než lokálně těžit uhlí.
Už teď je jasné, že ani rostoucí podíl obnovitelných zdrojů, které mají podle klimaticko-energetického plánu pokrýt do roku 2030 až 30 procent spotřeby, nedokáže ztrátu stabilních zdrojů nahradit. Nárůst obnovitelných zdrojů v energetickém mixu je z pohledu klimatické politiky sice pozitivní, ale z pohledu řízení soustavy je výzvou. Ze samotné podstaty těchto zdrojů samozřejmě plyne, že když dostatečně nesvítí slunce, ani nefouká vítr, vyrábějí prakticky nulově. A právě v těchto chvílích hrozí výpadky, extrémní ceny a vzrůstá naše závislost na ostatních zemích.
Tma 3.0. Náš malý blackout coby předmět prudkého ideového sporu |
Příkladem je situace v Německu z prosince loňského roku, kdy cena elektřiny během několika dnů stoupla k hranici 1 000 eur/MWh (průměrná cena v roce 2024 přitom byla 78,5 eura/MWh). V takových chvílích již nerozhoduje původ elektřiny – ale její dostupnost.
Možnou spásou se nyní zdají být paroplynové elektrárny. Jejich výstavbu, případně přestavbu z elektráren uhelných, nyní zjednodušuje výše zmiňovaná novela. Výstavba o uspokojivém výkonu se ale do roku 2030 nestihne. Jejich ekonomická návratnost je navíc pro investory v dlouhodobém horizontu nejistá. I ony totiž podléhají systému emisních povolenek.
A jádro? Zaprvé, ani jaderná elektrárna není flexibilní zdroj, který by dokázal okamžitě vykrýt výkyvy ve výrobě z obnovitelných zdrojů. A zadruhé, první blok Dukovan by sice měl být hotový v roce 2036, ale realita bude pravděpodobně jinde. Z naší studie, která mapovala 12 projektů výstavby jaderných bloků ve světě, vyplývá, že v průměru dochází ke zpoždění o 7 let a navýšení nákladů o 80 procent. S tím je nutné počítat – a připravit systém na přechodnou dobu, která se může vyšplhat na desítky let, než budou tyto zdroje reálně dostupné.
Hledání viníka potmě
Jak z toho ven? Především je potřeba transparentně nastavit kapacitní mechanismy, které udrží záložní zdroje ve hře. Nutná je rychlá dohoda s EU k udržení některých uhelných elektráren a motivace pro flexibilní výrobu a akumulaci elektřiny nejen pro velké hráče, ale i pro komunitní řešení. Velcí hráči, jako např. ČEZ, E.ON, EPH nebo Sev.en Energy, už se na tuto situaci připravují, procházejí radikální transformací, diverzifikují své portfolio, posilují část flexibility, akumulace a komunitní energetiky a nabízejí nové produkty.
To však nestačí. Důležitý je jasný impulz shora, který udá směr pro další vývoj energetiky. Pojďme se otevřeně a pravdivě bavit o tom, co nás čeká, teď není čas lhát si do kapsy – aby nás za pár let nepřekvapilo, že i v 21. století může být tma. A za tmy se viníci hledají špatně.
Autor je ekonom, expert na energetiku, společnost Kearney.
