Týká se to i politických stran, jejich programových dokumentů či etických kodexů? Zdá se to směšné, vždyť různé politiky přebírají strany jedna od druhé. Jenže etický kodex hnutí ANO staví tu otázku do nového světla. Je z velké části opsán ze staršího kodexu sociálních demokratů, de facto z toho, co už v roce 2005 zformuloval Lubomír Zaorálek. Průšvih? Jak se to vezme.
Ve svůj prospěch může ANO tvrdit, že tím doložilo, že není řízeno jako firma. Ve firmách se totiž na duševní vlastnictví velmi dbá, což ví každý, kdo alespoň zaslechl o sporu Applu se Samsungem.
Ve svůj prospěch ANO říká, že etický kodex je cosi, co autorským právům nepodléhá. Ostatně kdo má copyright na desatero? Bůh, Mojžíš, nebo všichni, kdo se jím řídí? Už Max Weber říkal, že osudem velkých myšlenek je jejich zevšednění. Až sem je vše v pořádku, spíše taková legrace. Takže žádné stíhání za ukradený copyright.
Jisté grády tomu dává až výrok šéfa poslanců ANO Jaroslava Faltýnka: „Vůbec mě neudivuje, že morálku chápe podobně i ČSSD.“ Tím se dotýká jádra věci. Hnutí ANO bojuje proti systému, který tu vládl 23 let, proti jeho žumpě, jak by řekl Miloš Zeman, proti matrixu, jak říká Andrej Babiš, čímž myslí systém tradičních politických stran, hlavně ČSSD a ODS. Aktuální otázky tedy zní: Vládl tu matrix 23 let nezávisle na morálce svých protagonistů? Nebo se naopak od ní odvíjel? Pokud ano, proč se etickým kodexem matrixu inspiruje právě ANO? Jeden by si myslel, že buldozer dosavadních zlořádů začne věci měnit právě od morálky.
