Je zarážející, jak dlouho špičky EU přehlíží kulminující hospodářskou katastrofu v Madridu. Slova pomoc a solidarita se opakují tak často, až se z nich stanou klišé. Tomu, kdo by opravdovou solidaritu potřeboval, je naopak v zájmu vyššího cíle čím dál hlubší integrace Unie povinně předepisovaná ozdravná kúra, která jeho potíže prohlubuje.
Madrid škrtá, zvyšuje daně. Z Bruselu se ale ozývá: musíte přidat. Ty škrty doprovází i snaha o skutečné reformy, třeba pokus o zrušení rigidních pracovních smluv s roky odstupného. Za všechnu tu snahu bylo Španělsko odměněno snížením ratingu. Investory zjevně neznepokojuje výše schodků, ale hospodářská beznaděj.
Země, která neměla nikdy vážnější potíže s veřejnými financemi, ale prožívá pád po těžké bankovní a realitní krizi, potřebuje nový start. Jen ve stavebnictví, které tvořilo skoro třetinu HDP, přišlo o práci šest milionů lidí. Ti potřebují, aby prosperovaly jiné branže. Toho se nedočkají, pokud ti, kdo ještě práci mají, nebudou nakupovat a investovat. To bohužel nemůžou, když se jim škrtají platy, důchody a zvyšují daně.
Ze stavu, v němž je Španělsko, se nikdo neprobral bez devalvace, volnější měnové nebo rozpočtové politiky. Všechny tři cesty jsou ale v měnové unii s fiskálními pakty zapovězeny.
Katastrofa, která už se přehlížet nedá, bohužel jen otáčí pozornost od dozoru nad státními dluhy k novým paktům na podporu růstu. Zatím nikdo neřekl, jak si je představuje. Nové eurofondy na zelená pracovní místa, šrotovné ani stavby dalších dálnic, což bývá tradiční evropská kúra na podporu růstu, ale Španělsko nezachrání.
