Návrh je začátek dlouhého jednání mezi vládami členských zemí a Evropským parlamentem, který je rozdělen na stoupence a odpůrce zmírnění. Jde patrně o nejvýznamnější ústupek EU v zelené politice za posledních pět let.
Jak se stalo, že Evropská komise ustoupila z původního radikálního návrhu? Nejprve si řekněme, jak se liší čínský přístup k elektromobilitě od evropského.
Ujížděl jim vlak
Číňané si nejprve udělali inventuru, co vše je zapotřebí k provedení elektromobilní revoluce. Design nových autobomilů. Technologie pro výrobu baterií. Suroviny. Řídící software. Systém nabíjecích stanic. Na to všem se začalo systematicky pracovat. Čína najímala přední evropské designéry a konstruktéry, rozvíjela těžbu potřebných prvků, stavěla továrny, vyvíjela software, pracovala na vzájemné koordinaci všech prvků systému – a pak náhle zaplavila domácí i světové trhy svými vozy. Západní automobilky jen žasly, jak jim ujíždí vlak.
Ale proč žasly? Protože Evropa zaujala jiný přístup: nikoli inženýrský, ale aktivistický. Zavádění elektromobility v EU nebylo řízeno techniky a manažery, ale nadšenci a vizionáři, jejichž požadavky byly maximalistické až utopické. Zkrátka nereálné. Natolik nereálné, že si to začíná uvědomovat i samotná Unie.
Jak se ale mohlo stát, že kontinent, který dal světu racionalitu a inženýrské myšlení začal myslet ideologicky, bez ohledu na fakta a reálné možnosti? Vysvětlení poskytuje profesor Luis Garicano z London School of Economics. Podle něho je na vině systém pobídek, který upřednostňuje objem evropské legislativy před kvalitou a který zároveň dává velkou moc radikálům a aktivistům.
Úprava zákazu spalovacích motorů vytváří spíš nejistotu, tvrdí automobilky |
EU je vysoce legislativně produktivní díky systému pobídek, kde všichni aktéři – politici i úředníci – jsou odměňováni za tvorbu zákonů, nikoliv za uplatňování veta. Dále, Evropská komise nemůže provádět politiku prostřednictvím rozpočtu (ten je příliš malý), takže „dělání politiky“ znamená produkovat novou legislativu.
Nové direktivy znamenají více kompetencí, větší aparát a vyšší rozpočty pro všechny zúčastněné. Kapři, kteří mají možnost napustit si více vody do rybníku, této šance jistě rádi využijí.
Evropský parlament funguje na bázi výborů, kde malá skupina zpravodajů vyjedná dohodu za zavřenými dveřmi. Tu pak prezentují svým frakcím jako „nejlepší možný kompromis“ s tím, že jakýkoliv pozměňovací návrh celou dohodu zničí. Zde je třeba zdůraznit, že zpravodajové se zpravidla rekrutují z okruhu aktivistů nejvíce zapálených pro danou věc, takže jejich návrhy bývají značně radikální. Plénum, které o věc většinou jeví jen vlažný zájem, návrhy zpravodajců obvykle jen odkýve.
Evropská rada je reprezentována rotujícím předsednictvím, které má jen šest měsíců na úspěch. Další šance přijde za 13 let – takže každé předsednictví chce uzavřít co nejvíc dohod, i za cenu ústupků.
Legislativní proces byl pomalý
Nyní je třeba zmínit formu jednání zvanou „trialog“. Co to jsou trialogy? Neformální třístranná jednání mezi Komisí, Parlamentem a Radou, která vznikly jako způsob urychlení legislativního procesu. Původní zakladatelské smlouvy je vůbec nezmiňují – trialogy se staly standardem až v roce 2007.
Původní legislativní proces Evropské unie byl totiž pomalý. Komise navrhla text, Parlament ho veřejně projednával a pozměňoval, Rada ho přezkoumala a mohla si vynutit změny. Při neshodě text pendloval tam a zpět, případně zasedl smírčí výbor. Kontroverzní zákony trvaly roky.
Zlom přišel s Amsterodamskou smlouvou (1999), která umožnila přijmout zákon už v prvním čtení při dosažení včasné dohody. Původně mělo jít o výjimečné případy, ale finanční krize 2008 to změnila – Barrosova Komise tehdy argumentovala, že přežití EU vyžaduje rychlé reakce.
Zrušení „zákazu spalovacích motorů“ je to nejlepší, co se elektromobilitě mohlo stát |
Jak trialog funguje? Místo veřejné debaty se zástupci tří institucí scházejí soukromě a pracují s „čtyřsloupcovým dokumentem“. První tři sloupce obsahují výchozí pozice každé instituce, čtvrtý sloupec je vznikající zákon. Komise tvoří tento čtvrtý sloupec – což jí dává obrovskou moc, protože kontrolou formulací může nenápadně vyřazovat nepohodlné varianty.
A ještě něco. Protože jednání jsou neformální, neexistují pravidla pro délku ani průběh. Vyjednavači často pracují v „maratonských“ sezeních trvajících do rána. Závěrečné jednání o AI Act trvalo téměř 38 hodin. Fyzické vyčerpání vede k chybám v textech – ministři a europoslanci bývají ve čtyři ráno natolik zoufalí, že rádi odsouhlasí i komplexní detaily, které pořádně nečetli. Když pak legislativa dorazí na plénum, bývá již pozdě na opravy.
Výsledkem je systém, kde se konsensus vyrábí předem za zavřenými dveřmi, místo aby vznikal veřejnou diskusí. Ta by totiž mohla – ó hrůzo! – zahrnovat i názory odborníků kritické vůči nadšení aktivistů. A tak EU funguje na bázi legislativního systému, který hraje do karet radikálům a který odměňuje spěch na úkor kvality. Teprve, když se ukáže, že schválená legislativa je radikální až do extrémů, začne se Komise zabývat možností její korekce.
A v Pekingu se nám mezitím smějí.
