Stačilo to na neuvěřitelnou vlnu zájmu o tohoto politika. Většina reakcí, pochopitelně zejména na sociálních sítích, byla rozhořčená. Ale našli se i tací, kteří se čtyřkolového prezidenta zastávali. Fotografiemi se zabývá policie, a pokud se jí podaří prokázat, že vznikly na tuzemských dálnicích, hrozí řidiči za překročení rychlostních limitů potrestání.
Co je na téhle kauze zajímavé? Na první pohled nic.
Václav Havel za to samé hrdinou, já "lovnou zvěří" těch stejných médií. Veselé Velikonoce! A děkuji Vám všem! 🪺🥚🐣 https://t.co/SGcgwSxmSz
Možná z hlouposti, možná z touhy provokovat, či pro oživení zájmu o svou osobu rozhodl se řidič Turek ukázat, jak umí jezdit rychle. Své příznivce určitě nepobouřil, protože jízda za hranicí povolené rychlosti je na tuzemských dálnicích spíš normou než výjimkou. Poněkud bezobsažné „chlapáctví“ mohou příznivci dokonce vnímat jako oddanost „motorismu“.
Odpůrci pana Turka pak, přes velmi hlasitý křik ze všech stran, asi mnoho užitku nezískají, i kdyby se povedlo dokázat, že rychlá jízda se odehrála na tuzemské dálnici a přestupník byl potrestán. Pro voliče Motoristů sobě není překročení zákona, konkrétně rychlá jízda, něčím, pro co by politika zatratili. Mohou takové chování dokonce vnímat jako důkaz, že Turek je jedním z nich, „obyčejným člověkem“, který rád jede rychle.
Osobní perspektiva nade vše
To, co tak palčivě dráždí mnohé, tedy neúcta k zákonům, okázalé pohrdání pravidly a nezanedbatelná dávka arogance, může Turkův volič tolerovat. Je to paradoxní, ale chování, které leckomu připomene „starou dobrou ODS“, vyzdvihování osobní perspektivy nade vše a okázale ignorování nebezpečnosti vlastního počínání pro ostatní, je dnes opět v kurzu.
Jeden takový zabil rodiče malého dítěte. Záchranář sepsul Turkovu „challenge“ |
Čím rozhořčeněji a radikálněji budou reagovat odpůrci pana Turka, tím víc to jeho příznivce bude uspokojovat. Bezohledné, až hulvátské chování se v minulosti některým politikům u nás vyplácelo, vzpomeňme Miloše Zemana. Stačilo mu, aby některé své kritiky sprostě pozurážel a jeho příznivci měli okamžitě pocit, že „jim to nandal“. Vůbec při tom nešlo o věcnou podstatu sporu, či hledání kompromisní cesty, byla to jen hra, utvrzování se v nějakém přesvědčení a to bez ohledu na fakta.
Tenhle model politikova chování překvapivě nevzbuzuje u voličů odpor a je nejspíš otázka pro politology, proč jej voliči široce akceptují a proč věcná politika ustupuje podobným inscenacím. Bez viny nejsou samozřejmě tradiční politici, jejich amorfnost a strach projevit jasný názor, zastat se něčeho nepopulárního a čelit za to kritice jistě může být jednou z příčin, ale rozhodně ne hlavní. Hrají roli sociální sítě a jejich zkratkovitost? Nebo znejistění voličů současnou situací a touha po autoritě?
Smířit se s faktem, že to, co provozuje pan Turek, je také politika sui generis, není snadné. Nicméně zuřivostí při výčtu skutečných či domnělých prohřešků tohoto politika, stejně jako dehonestováním voličů dotyčného, si jeho kritici nepomohou. Tedy pokud není exkluzivním cílem hromadného kvílení ulevit si.
Někam se pohneme teprve v okamžiku, kdy „dobří lidé“ pochopí, že kádrování voličů je k ničemu, že daleko důležitější a účinnější je hledání způsobu, jak je oslovit a získat na svou stranu.
