Staronová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová při představování nové Komise označila za jedny z hlavních priorit bezpečnost a dekarbonizaci. Jak tomu rozumět? Důležitá místa v Komisi týkající se obrany, bezpečnosti a zahraniční politiky obsadili lidé, kteří nechtějí ustupovat Rusku a chtějí podporovat Ukrajinu, „dokud to bude třeba“. Novým vysokým představitelem pro zahraniční politiku je Estonka Kaja Kallasová a komisařem pro obranu Litevec Andrius Kubilius.
Komise hry ošidné. Na Síkelu, který chce být silným hráčem, zbylo mezinárodní partnerství |
Zároveň má nová Komise posílit ochranu vnějších hranic Evropské unie a zaměřit se na boj proti nelegální migraci. Ovšem nikoliv tím, že by došlo k nějaké změně evropské politiky či dokonce zrušení nedávno přijatého migračního paktu. Naopak, má dojít k jeho naplnění. Mimochodem to má na starosti výborný tenista, rakouský komisař Magnus Brunner, který je navržen vládou, jež právě migrační politiku Unie kritizuje. Von der Leyenová tím vychází vstříc evropské pravici.
Navzdory různým výkřikům
Dekarbonizace pak znamená naplňování evropské Zelené dohody. A to v dosud plánovaném rozsahu a i v oborech, kde bude omezení emisí velmi těžké a bolestné. I když se přitom má dbát na to, aby nové předpisy příliš nepoškodily evropský průmysl. Výraznou změnu cílů v omezení emisí totiž téměř nikdo v Evropě i přes různé výkřiky neprosazuje a část levice si dokonce přeje urychlení cesty k nulovým emisím.
Navíc pro dekarbonizaci je i podstatná část evropských voličů. Uvědomují si totiž, že s tímto problémem je třeba něco dělat a že konec konců Evropa se mezinárodně zavázala k poměrně rychlému snižování emisí. Problém je „jen“ v tom, že jde o velmi nákladnou věc, a když přijde na placení, každý ukazuje na ty druhé. Moc tomu nepomohla ani dosavadní politika Evropské unie, která představovala dekarbonizaci jako „příležitost“ a v podstatě výdělečnou věc. Na čemž měla obří podíl právě von der Leyenová, která o tom teď raději cudně mlčí.
Francouzský eurokomisař Breton rezignoval. Tvrdí, že ho von der Leyenová odmítla |
Nová Evropská komise chce náklady na „ozelenání“ ekonomiky řešit mimo jiné dotacemi. Podobně to přece dělají i evropští konkurenti, Spojené státy a Čína, a i díky tomu zastiňují Evropu třeba ve výrobě elektrických aut či solárních panelů. Evropská unie ale nemá takové finanční zdroje jako Čína a ani nemůže dávat evropským firmám daňové úlevy. Celý unijní rozpočet je něco málo přes jedno procento evropského HDP, tedy něco jako kapesné, a daně jsou záležitostí členských zemí Unie, které se této pravomoci rozhodně nehodlají vzdát či nějak svoji politiku koordinovat s ostatními zeměmi.
Vytváření evropských šampionů
Zbývá tak buď nedělat nic a sklízet neustálou kritiku ze strany národních politiků, že Unie nic nedělá, nebo si vypůjčit a omezené prostředky směřovat velmi cíleně do některých odvětví a podniků. Zkrátka provádět průmyslovou politiku a vytvářet „evropské“ šampiony. To zřejmě nová Komise chce. Ostatně ekonomické záležitosti v ní budou mít na starosti lidé z Francie, Španělska a Itálie, tedy ze zemí, jejichž vlády si něco takového dlouhodobě přejí.
Změnit se má i antimonopolní politika Evropské unie, která už zřejmě nebude tolik bránit slučování jednotlivých firem a vytváření obřích podniků. Byť by tyto firmy měly lokálně třeba v některé členské zemi monopolní postavení se všemi negativními dopady na zákazníky. Komise s podporou členských států se také bude snažit chránit některé evropské firmy před zahraniční konkurencí, i když to může vést k odvetě a potížím při exportu.
Nedobré zprávy pro Česko
Pro Českou republiku to nejsou dobré zprávy. Samozřejmě, boj proti změně klimatu je i v zájmu Česka, ale zároveň u nás nemáme velké firmy investující do zelených technologií, takže evropská pomoc nejspíš půjde mimo nás. Zároveň jsme jako malá země více ohroženi případnými lokálními monopoly či dominantními firmami, které u nás mohou snadno zvyšovat ceny, mimo jiné proto, že náš antimonopolní úřad se s nimi zatím neumí vyrovnat.
Ochraně evropského průmyslu budou v Česku sice mnozí tleskat, ale Česko je příliš závislé, byť často nepřímo, na vývozu mimo Evropu, než aby to místnímu průmyslu nějak výrazně pomohlo.
A představa, že to vyrovnáme exportem do evropských zemí, protože v rámci Unie zmizí národní regulace a nahradí je jednotné celounijní předpisy a otevřenost komukoliv, je naivní. Nevypadá to, že by Evropa ekonomicky směřovala k další liberalizaci vnitřního trhu a k rovným podmínkám pro všechny a svět tak směřuje jinam. Ke škodě malých otevřených ekonomik, jakou je právě Česká republika.
