Jde o unijní rozpočet a emisní cíle pro rok 2040, které znamenají vyšší náklady a patrně i vyšší daně. Přitom vládní politici se neustále zaklínali tím, že na nic takového nekývnou a pak stáhli ocas. Protože museli a protože předem věděli, že to, co říkají, je prostě jen nesmysl.
V oblasti unijního rozpočtu byla česká vládní pozice – a opozice, na rovinu řečeno, má tu samou – že Česko rozhodně nepřipustí, aby Evropská unie získala další peníze do svého rozpočtu. Odborně řečeno, čeští politici nechtěli žádné nové „vlastní zdroje“ Evropské unie na rozpočtové období od roku 2028. Zároveň ale nechtěli v rozpočtu šetřit, naopak chtěli výdaje na další priority. Kromě současné pomoci zemědělcům a chudším regionům Češi podporují i nové výdaje na obranu či vědu a inovace. A k tomu je navíc od roku 2028 potřeba splácet staré unijní dluhy z doby covidu.
Hlavou proti zdi, odmítl Havlíček klimatický cíl Evropské unie pro rok 2040 |
Znělo to hezky, ale realistické to nebylo a všichni to věděli. Prostě peníze se nedají vyčarovat ze vzduchu, pokud tedy nejste centrální banky a nerozpoutáváte inflaci, a nové výdaje potřebují nové zdroje. Uvažuje se třeba o digitální dani, části příjmů z emisních povolenek či jiných zdrojích. Teď se k těmto úvahám přidá i česká strana, která je nyní oficiálně připravena o nich diskutovat. Nic jiného ovšem Česku nezbývá.
Okno příležitosti se zavírá
Podobný střet s realitou zažila vláda i v případě emisního cíle Evropské unie pro rok 2040. Premiér Petr Fiala neustále prohlašoval, že jsme proti stanovení takového emisního cíle. Samozřejmě ale věděl, že Evropská komise na základě už dříve přijaté legislativy musí takový cíl vyhlásit a že v době, kdy o odmítnutí cíle mluvil, už nebylo možné stihnout jeho zrušení.
Dokonce vládě muselo být jasné, že cílem pro rok 2040 bude nakonec i ono snížení emisí o 90 procent oproti roku 1990, protože to Komise už dopředu vyhlašovala a dokonce to měla ve svém programu. Teď vládní politici v podstatě říkají, že tedy cíl je a že by se mohlo jednat o upravení cesty k němu, případně že by se mohl o něco málo snížit.
Česko žádá o změnu obchodování s povolenkami ETS2, přidalo se dalších 17 zemí EU |
Zkrátka, formálně se Česká republika stavěla na zadní, švejkovala, a když přišlo na lámání chleba, ustupuje. V obou věcech. Protože musí. Jen to vláda dělá opatrně, aby si nepoplašila voliče možným zdražováním či neodradila odpůrce Zelené dohody či vůbec Evropské unie. A zároveň chce, aby se vše co nejvíce protahovalo a stranu nepříznivých dopadů těchto věcí typu zdražování a nových daní musela řešit opozice. Která je samozřejmě rétoricky taky proti, zastává postoj, který donedávna měla vláda, protože momentálně nemá vládní odpovědnost a tak může.
A výsledek? Samozřejmě že i současná opozice, až bude u vlády, se bude muset – pokud nebude chtít vystoupit z Evropské unie – smířit s realitou. Jen se Česku mezitím uzavírá okno příležitosti, kdy si mohlo vyjednat to, aby jak unijní rozpočet, tak cesta k novému cíli pro omezení emisí v roce 2040 byly pro jeho občany a firmy co nejpříznivější. Jenže předstíráním, že okolní realita neexistuje, toho ještě nikdo nedosáhl.
