Díky evropským ambicím států západního Balkánu se mezera mezi unijním východem poloostrova (Rumunsko, Bulharsko, Řecko) a zbytkem Unie na západě může jednoho dne zacelit. Podle nejhoršího scénáře ale může nastat situace, že do EU vstoupí, byť třeba jen dočasně, všichni balkánští kandidáti, vyjma jednoho – Srbska.
Mělo by Srbsko vstoupit do EU?
Srbsko prožívá v těchto dnech další ze svých mnoha dramat. „Dělá mi starosti, jak zítra seženeme benzín,“ řekl novinářům na začátku tohoto týdne srbský prezident Aleksandar Vučić. Rafinerie v srbském Pančevu totiž v úterý oznámila, že kvůli nedostatku surové ropy přerušuje provoz. Její provozovatel, společnost NIS většinově vlastněná ruskými subjekty, se ocitl pod americkými sankcemi uvalenými kvůli ruské invazi na Ukrajinu.
UhryGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Vučić, jehož vláda je často označovaná za autoritářskou, připustil, že se Spojenými státy se, na rozdíl od Maďarska, nepodařilo vyjednat výjimku z amerických sankcí vůči NIS. Srbská vláda podle něj přechodně umožní platby firmě NIS, čímž se ale vystavuje hrozbě sekundárních amerických sankcí.
Už minulý týden dal Vučić ruským společnostem Gazprom a Gazprom Něfť, které v NIS drží nadpoloviční podíl, lhůtu do 15. ledna, aby našly kupce pro své podíly. Pokud se tak nestane, Srbsku podle něj zbývá možnost ruský podíl převzít a následně prodat třetí straně.
Mezi Západem a Východem
Situace kolem firmy NIS ilustruje schizofrenní postavení Srbska, které se snaží mít dobré vztahy se Západem i Moskvou. Na jedné straně je srdce, které bije pro bratrství se stejně slovanským a stejně pravoslavným Ruskem, na druhé rozum, který velí z mnoha praktických důvodů vycházet dobře se Západem, resp. integrovat se do něj. „Chceme být v budoucnu společností podobnou ostatním rozvinutým západním společnostem,“ řekl nedávno v Bělehradě srbský ministr Marko Djurič svému německému protějšku Johannu Wadephulovi.
V Bělehradě protestovaly tisíce lidí. Trumpův zeť chce z památky luxusní areál |
Ten ale Djuričovi zdůraznil, že Srbsko, které je kandidátskou zemí už od roku 2012, musí ukončit svou proměnlivou politiku vůči Rusku a Evropské unii. Srbská vláda se prý musí rozhodnout, zda se vydá rozhodným prounijním směrem a ukáže ochotu připojit se k evropským postojům v zahraniční a bezpečnostní politice, nebo zda „bude vysílat smíšené signály, které nejsou slučitelné se základními hodnotami a politikami Evropské unie“.
Šéf srbské diplomacie sice Wadephula ujišťoval, že jeho země se „jednoznačně a rozhodně“ hlásí k budoucímu vstupu do EU, předchozí týdny ale přinesly zprávy, které nesvědčí o tom, že by se Bělehrad chtěl přetrhnout, aby v této věci uspěl. „Pane prezidente, je čas, aby Srbsko bylo konkrétní,“ řekla v říjnu v Bělehradu Vučičovi šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová s odkazem na provádění reforem nutných k integraci balkánské země do Unie.
Von der Leyenová hovořila mj. o lepším sladění s unijní diplomacií, „včetně sankcí proti Rusku“. Do těch se Srbsku ale jaksi nechce. Aleksandar Vučić se letos, podobně jako jeho středoevropští unijní spojenci (rovněž se vzpírající protiruským sankcím) Viktor Orbán a Robert Fico, setkal v Rusku s jeho prezidentem Vladimirem Putinem, který vede válku na Ukrajině.
Bez nadšení pro Evropu
V Srbsku už déle než rok probíhají masové a často tvrdě potlačované protesty proti vedení země, které vyvolala tragédie v Novém Sadu. Při zřícení přístřešku vlakového nádraží tam zemřelo 16 lidí. Země je od té doby zaměstnaná svými vnitřními problémy, což je uváděno jako jeden z důvodů vlažného postupu srbských politiků a úřadů při plnění úkolů souvisejících se vstupem do Unie. Odpor opozice a části veřejnosti proti vedení země ale automaticky neznamená žádné nadšení pro Evropu.
Vučić ustoupil protestům, slíbil předčasné volby. Matka oběti tragédie drží hladovku |
Mezi všemi balkánskými kandidáty, z nichž premianty jsou Černá Hora (hovoří o vstupu v roce 2028) a Albánie, má členství v EU nejnižší podporu právě v Srbsku – jen okolo 30 procent (na rozdíl od albánských 90 procent). Příčinou této skutečnosti ale není jen tradiční slabost Srbů pro Rusko. Balkanolog František Šístek v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas to vysvětluje i tím, že v zemi „funguje dlouhodobá ideologická mediální masáž a místní konzument médií, respektive ten, kdo sleduje státní televizi, se dozvídá o bratrském Rusku, případně Číně, a o Evropské unii vidí spíše negativní věci“.
Negativa současných západoevropských společností jsou dnes vidět už také ve střední Evropě, to též může být důvod rezervovanosti Srbů vůči EU. Obezřetní jsou ale i Evropané, vidí-li obojakost Srbska. Při pohledu na slovenské a maďarské cesty do Moskvy není každý nadšený myšlenkou, že tento proud v Unii by mohl posílit. A zejména pobaltské země, které se cítí být ohroženy Ruskem, vnímají možné členství Bělehradu velmi kriticky.
Tato nevyzpytatelná situace, živená hlubokými historickými kořeny a velmi dramatickou současností v Evropě, se jen tak nezmění. Alespoň částečnou změnu k lepšímu by mohl přinést konec války na Ukrajině, resp. změna režimu v Rusku, anebo volby v Srbsku, které se mají uskutečnit za rok a půl.
