První model, prosazovaný francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, lze nazvat „Buy European“ neboli „kupujte evropské zboží“. Prosazuje, aby evropské státy a instituce při veřejných zakázkách, dotacích a průmyslové politice přednostně nakupovaly zboží a technologie vyrobené v EU.
Cílem je posílit evropský průmysl, snížit závislost na USA a Číně a podpořit „strategickou autonomii“ v klíčových sektorech, jako je obrana, energie či polovodiče. Kritici (zejména z řad severských států) však upozorňují, že v širší podobě jde o formu protekcionismu, která může zvýšit náklady, oslabit konkurenci a vyvolat obchodní spory.
S druhým modelem přišel německý kancléř Friedrich Merz. Jeho přístup je v zásadě protržní a konkurenční: namísto protekcionismu klade důraz na otevřený obchod, dokončení jednotného trhu, deregulaci a podporu investic. Preferuje jen úzce cílené evropské priority v opravdu strategických sektorech (například obrana), ale varuje před plošným zvýhodňováním evropských výrobců, které by zvyšovalo náklady, oslabovalo konkurenci a mohlo vyvolat obchodní odvety. Pro Merze má Evropa uspět spíše reformami a produktivitou než budováním ekonomické pevnosti.
Skončil summit o konkurenceschopnosti. Babiš řešil povolenky i spalovací motory |
Z českého národního zájmu
Babišova předběžná podpora Macronova modelu „Buy European“ je politicky srozumitelná: v době geopolitického napětí se apel na evropskou soběstačnost veřejnosti dobře prodává. Macron míří k představě strategické autonomie, tedy Evropy, která si dokáže sama vyrábět klíčové technologie, zbraně či energetickou infrastrukturu a není vydána napospas rozhodnutím Washingtonu nebo Pekingu. Pro malý stát je to lákavé, protože kolektivní evropská síla může působit jako štít.
Jenže právě zde je potenciální potíž. Česká ekonomika nemá „národní šampiony“ jako Francie, ale hluboce otevřený exportní organismus napojený na německé a širší evropské dodavatelské řetězce. Plošný protekcionismus by v praxi znamenal vyšší náklady, méně konkurence a riziko odvetných kroků ze strany partnerů mimo EU. Pro zemi, která prosperuje díky volnému obchodu, může být „Buy European“ v široké podobě spíše drahým gestem než racionální strategií.
Oponentura ze strany obchodně liberálnější části Unie vychází z jiného základu: Evropa nebude konkurenceschopná tím, že se uzavře, ale tím, že dokončí jednotný trh, zjednoduší regulace, přitáhne investice a bude schopna vyrábět levněji a rychleji. Pro Česko, které stojí na průmyslu a exportu, by tento přístup byl přirozenější. Zabránil by tomu, aby se z evropské průmyslové politiky stal sofistikovaný systém preferencí, který nejvíc pomůže velkým státům s největšími rozpočty.
Macron přivítal Babiše tradiční pusou na tvář, řešili spolu změny povolenek |
Z českého národního zájmu proto vyplývá spíše hybridní odpověď: ano, Evropa má smysl tam, kde jde o obranu a kritické technologie, ale český instinkt by měl být proti plošnému „kupuj evropské“ jako nového dogmatu. Česká prosperita stojí na otevřenosti a konkurenci. Pokud si Praha musí vybrat mezi politickým symbolem a ekonomickou realitou, pak je pro ni dlouhodobě bezpečnější Merzův důraz na funkční trh než Macronova vize Evropy jako pevnosti.
Vysoká cena za komfort
Vzniká ovšem otázka, zda toto vše není falešné dilema. Co když je skutečné řešení někdy úplně jinde? Položme si otázku, kdy v historii byla Evropa nejsilnější. Bylo to zhruba během let 1875 až 1914. Tehdy Evropa zaujímala zhruba 50 až 60procentní podíl na světovém HDP (jde o pozdější odhady, v oné době se statistiky hrubého domácího produktu ještě nevedly). Pokud jde o podíl na světové tržní burzovní kapitalizaci, historik Lyndon Moore uvádí, že hlavní evropské burzy (Londýn, Amsterdam, Berlín, Paříž, Madrid, Vídeň) zaujímaly rovněž zhruba 60procentní kapitalizaci v rámci světa.
A co vidíme dnes? Madrid, stejně jako Vídeň, je bezvýznamný zapadákov, zatímco Amsterdam se právě střelil do vlastní nohy zavedením daně z nerealizovaných kapitálových výnosů. Kapitalizace německého indexu DAX činí zhruba 2 biliony dolarů, zatímco jediná americká společnost (Nvidia) má tržní hodnotu 4,44 bilionu dolarů (podle údajů ze 13. února 2026).
A jak vypadala Evropa během svého zlatého věku? Byla mnohem více ochranářská, jak navenek, tak i mezi sebou. To by mělo mít teoreticky zhoubný dopad na hospodářskou výkonnost – jenomže v tehdejší době byl tento negativní vliv více než kompenzován nízkým zdaněním a velmi úsporným státem.
Evropa skutečnou mocností? Vsaďme na konkurenceschopnost, burcuje Leyenová |
Zajisté není možné vrátit se do dob dickensovského kapitalismu, ale nemohl by se evropský sociální Otesánek krotit alespoň trochu? Francie v roce 2024 vydala 30,6 procenta HDP na veřejné sociální výdaje. V roce 1975 Francie vydávala na sociální účely 16,5 procenta HDP. O rok dříve dosáhla naposledy přebytkového státního rozpočtu. Mimochodem, Česko vydalo v roce 2024 na „sociálno“ 22,6 procent HDP. V roce 1990 to bylo 13,9 procenta. Trend je jasně nastaven.
A tak bychom mohli pokračovat. Je nicméně jasné, že s koulí na noze se nedá běžet nijak zvlášť rychle. Evropa má sociální stát, jaký nemá obdoby nikde na světě a v celé lidské historii. Za tento komfort ovšem musí platit vysokou cenu. Tou cenou je budoucnost kontinentu.
