Iluze Evropské unie coby světové mocnosti se v roce 2025 zbortila, pronesl přelomově Mario Draghi minulý týden. Poslední douškou, jež ho dovedla k tak závažnému tvrzení, je obchodní dohoda EU s USA z poloviny léta. EU se podle něho musela podrobit clům, která na ni uvalil největší obchodní partner a dlouholetý spojenec; stejně tak prý byla už předtím donucena zvýšit své výdaje na zbrojení, a to způsobem a formou, jež neodrážejí její vlastní zájmy.
Spojené státy pod vedením administrativy prezidenta Donalda Trumpa si tak v Draghiho očích zjevně dělají z Evropské unie jakéhosi svého vazala. A když se pak – jako nedávno na Aljašce při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem – jedná o budoucnosti Evropy, ta ani není u jednacího stolu. Potupné.
Spojené státy uzavřely dohodu s Evropskou unií, oznámil prezident Trump |
Jak je možné, že Evropskou unii nyní fakticky řídí Spojené státy a Rusko, ptá se renomovaný britský think-tank OMFIF. A komentátor agentury Bloomberg John Authers přikyvuje. Zkrátka a dobře, celý finanční svět – když tedy ne ten politický – už hlasitě pojmenovává nejen úpadek Evropy, leč se snaží dobrat i jeho příčin. To politický establishment EU si nejen odmítá něco takového byť jen připustit, navíc evidentně míní, že je stále „pupkem světa“.
To, že se Brusel stále nedokázal zbavit iluze o své světodějné roli, dokládá i nynější debata o takzvaných emisních povolenkách pro domácnosti. Ty mají do roku 2030 vyjít běžnou českou domácnost na vyšší desítky tisíc korun ročně dodatečných nákladů, ať už kvůli novému zpoplatnění vytápění bytů a domů, či pohonných hmot.
Co za tyto desítky tisíc korun domácnosti dostanou? Nic. Doslova. Emisní povolenky pro domácnosti přinejlepším sníží globální teplotu k roku 2050 o 0,003 stupně Celsia, vyplývá z klimatického modelu OSN. A to v porovnání se stavem, kdy by vůbec zavedeny nebyly. Jenže zavedeny budou. Evropská unie totiž soudí, že je po jejím vzoru pak budou zřizovat i další ekonomiky světa.
Zachránil euro, teď popisuje agónii EU. Jak chápat Draghiho nekrolog evropské ekonomiky |
Takto ostatně zdůvodňuje celý svůj Green Deal. Má být inspirací celé planetě. Což se ovšem neděje. Jak demonstrují čísla. Vždyť pokles podílu EU na globálních emisích oxidu uhličitého má do roku 2030 klesnout k pěti procentům, možná dokonce pod tuto mez. Jak může globální klima zásadněji ovlivňovat celek, jenž se na jeho znečišťování podílí ani ne pěti procenty?
Ztráta konkurenceschopnosti
Důvodem tak nízkého podílu EU je zaprvé postupná likvidace jejího průmyslu, který se kvůli zmíněné ztrátě konkurenceschopnosti přesouvá na jiné světadíly, a zadruhé fakt, že ostatní části světa ve svých zelených opatřeních zdaleka tak horlivé nejsou. Stále totiž upřednostňují ekonomické a reálpolitické ohledy před těmi zeleně zideologizovanými. Takže když se pak jedná o budoucnosti Evropy, jsou u stolu právě ony, ne Evropa. Protože reálpolitika je také o síle vojenské. Ani tu Evropská unie nemá.
Podle zmíněného Autherse začal smutný příběh úpadku Evropy už v 90. letech, nejprve uspěchanou snahou znovusjednotit Německo. Tento spěch se po sjednocení podílel na vzniku až takřka 20procentní inflace v bývalé Německé demokratické republice. Německá centrální banka musela reagovat prudkým zvýšením svých úrokových sazeb. Přitom s markou byla tou dobou již svázána britská libra, v rámci mechanismu směnných kurzů ERM.
Vysoké úroky na marce ovšem neodpovídaly potřebám britské ekonomiky. Výsledné zranitelnosti libry využil roku 1992 finančník George Soros, který na ni masivně spekulativně zaútočil. Málem tím zruinoval Bank of England. Británie proto byla nucena vystoupit z ERM a libru devalvovat. Snaha o celoevropské měnové sjednocení tak byla utnuta hned v zárodku.
Smutný příběh úpadku Evropy začal uspěchanou snahou znovusjednotit Německo.
Přes fiasko s ERM a přes pád libry se zbylé hnací síly evropského měnového sjednocování Německo a Francie rozhodly spustit euro a s ním spjatý dodnes dobře známý mechanismus ERM II.
Německo s eurem souhlasilo, bralo je jako daň za umožnění svého znovusjednocení. Byla to Francie, hlavní vítězná síla druhé světové války pevninské Evropy, jež si euro vymohla jako pojistku před příliš silným znovusjednoceným Německem.
Chtěla Německo – poraženou mocnost druhé světové války – mít sdílením měny „pod kontrolou“ a chtěla zároveň těžit z výhod marky, které frank postrádal, pročež euro bylo koncipováno právě po vzoru marky. A Evropská centrální banka po vzoru německé centrální banky. Podobně jako bylo uspěchané znovusjednocení, bylo tím pádem ovšem nutně uspěchané i spuštění eura, když tedy bylo německou daní za ono uspěchané znovusjednocení.
Sebevražedná mise Evropské unie. Její posedlost uhlíkovou neutralitou zastiňuje chytřejší řešení |
Euro bylo samozřejmě prosazeno jako evropský projekt, aby se ovšem tím také zastřelo, že jde ve skutečnosti o výsledek „dealu“ Francie a Německa, když tedy Británie, zbývající skutečná evropská mocnost, odpadla. Většina evropských zemí je nakonec přijala, s příslibem ekonomických výhod, které se však spíše nedostavily. Fiasko řecké krize jeho nevýhody zvýraznilo snad nejvíce.
Nedostatky eura
Dlouhodobě nemůže euro – tedy sjednocená měnová politika – fungovat bez sjednocení fiskální politiky. A bez dluhové unie. Eurozóna je tak stále „nedodělkem“, který kvůli tomu spíše hloubí makroekonomické příkopy mezi členskými zeměmi, než aby je spojoval. Polarizace a neshoda pak v zesilující míře prostupuje jednotlivými zeměmi EU nejen v oblasti měnové a ekonomické. Čímž oddaluje vznik sjednocené fiskální politiky napříč EU, jež je přitom k dlouhodobému fungování eura nutná. Euro tedy kvůli svému uspěchání samo vyvolává tlaky, které brání tomu, aby se stalo dlouhodobě udržitelnou měnou. Bludný kruh.
Fakt, že euro bylo přes varování přijato předčasně, Evropu ekonomicky dlouhodobě oslabuje a rozděluje. Výsledkem je Evropa, jež se sice tváří, jak je jednotná, ve skutečnosti slábne a slábne, zmítána ideologiemi včetně té zelené, faktickou nejednotností a rozklížeností. Ty umocňuje předchozí až příliš tuhá, ideologicky motivovaná snaha o sjednocování, hlavně ovšem uspěchané znovusjednocení Německa. Výsledkem je tak Evropa tolik oslabená a rozklížená, že jí fakticky vládnou USA a Rusko.
