Pokud se celá Evropská unie nepohne do léta vpřed směrem ke konkurenceschopnosti, tedy omezování byrokracie a odstraňování překážek vnitrounijního obchodu, vydá se část Evropy novým směrem. A protože víme, jak evropská politika pracuje s termíny a jak rychle se dokážou všechny unijní země v Bruselu na něčem shodnout, je téměř jisté, že se do té doby nestane vůbec nic.
Napůl jednotný trh
Celý problém je přitom až banálně jednoduchý. Nejde jen o takzvaný „Brusel“ a jeho regulace, které opravdu často zbytečně brzdí podnikání. Písek do ekonomického soukolí stejně tak sypou i jednotlivé členské státy, a to zákony, rozdíly v technických normách, profesními licencemi či třeba drobnými administrativní naschvály, které dohromady vytvářejí labyrint, v němž se ztratí i dobře motivovaný podnikatel.
Skončil summit o konkurenceschopnosti. Babiš řešil povolenky i spalovací motory |
Často se tvrdí, že tyto vnitřní překážky jsou horší než cla, jimž Evropa čelí ve světě. Tato studie je metodologicky problematická, tak zlé to ve skutečnosti není, ale pointa sedí. Jednotný trh je jen napůl jednotný. A jeho skutečné dobudování by evropskou ekonomiku nakoplo víc než všechny dotační programy dohromady.
Znamená to ovšem, že pod heslem „méně byrokracie“ často spojovaným s heslem „méně Bruselu“ je třeba dát fakticky Evropské komisi, tedy „Bruselu“, větší moc. Ne nějaké nové pravomoci, ale donutit ho více využívat ty současné. Rušit národní bariéry, sjednocovat pravidla, rušit obstrukce unijní i národní a místo vágních směrnic, které si každý stát přeloží po svém a navíc k nim nějakou tu povinnost pro lidi či spotřebitele přidá, vydávat přímo závazná nařízení bez nějakých národních pardonů.
Na to ale zřejmě nepřistoupí všechny státy Unie, protože zkrátka nechtějí další centralizaci. Nastoupí tak vicerychlostní Evropa, některé státy budou postupovat rychleji za pomoci tak zvané posílené spolupráce. I to je možné už dnes, ale zatím se to moc nepraktikuje.
Von der Leyenová je pro dvourychlostní Evropu, chce prohloubení jednotného trhu |
Může to totiž roztrhnout Unii na několik celků, pokud se to použije hromadně a hlavně na dobudování vnitřního trhu. Vznikne tak několik rozdělených vnitřních trhů pro různé firmy a různé obory. Ti, kteří budou byť na menším, ale integrovanějším trhu, porostou ekonomicky rychleji. Navíc když se to dobře politicky prodá, je to skoro geniální.
Návrat k ekonomickému pragmatismu
A bude to mít i další výhody. Když jim budou někteří voliči předhazovat, že příliš posílili „Brusel“, odpoví, že to nedělají z vůle „Bruselu“, ale jde o spolupráci vybraných zemí Unie a navíc se budou moci nacionalisticky vymezit proti těm, kteří v tomhle propojenějším trhu nebudou.
Vlády budou moci tvrdit, že neposilují Brusel, ale „dobrovolně spolupracují s partnery“. Zároveň se budou nacionalisticky vymezovat proti těm, kdo zůstali stranou. Bruselský centralismus bez Bruselu, evropská integrace bez evropské vlajky a návrat ke starému dobrému ekonomickému pragmatismu. Doufejme, že to tentokráte vyjde.
Evropa skutečnou mocností? Vsaďme na konkurenceschopnost, burcuje Leyenová |
Kde je ale Česká republika? Ekonomická logika velí být u toho. Otevřenější trh práce či služeb, ať už jde o architekty, řemeslníky, programátory nebo zdravotníky, sice vyvolá domácí hysterii, ale vzhledem k českým mzdám a cenám nepůjde o žádnou invazi lidí toužících pracovat u nás. Spíš o příležitost. Otázka ale není ekonomická, je to věc politiky.
Najde současná vláda odvahu dát přednost prosperitě před laciným strašením cizinci? Dokáže lidem vysvětlit, že se nemají bát, že bude na jejich obavy reagovat a že skutečné riziko neleží v hlubší integraci, ale v tom, že zůstaneme stát na peróně, zatímco část Evropy už nastoupí do rychlíku směr prosperita?
