Recepty pro Evropu: více jednoty, více regulace, více jaderných zbraní

Komentář   19:00
Vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa, jeho ministra obrany Petea Hegsetha a viceprezidenta J. D. Vance šokovaly evropské politiky. Američané v podstatě dali najevo, že Evropa na ně už nemůže při obraně příliš spoléhat, že má víc zbrojit a že už s ní nesdílí společné hodnoty. Přijde jim slabá, zaostávající a přeregulovaná. Už na to reagovali například budoucí německý kancléř Friedrich Merz či náš premiér Petr Fiala. Občas poněkud vágně. Co s tím tedy může a má Evropa dělat?
Americký viceprezident J. D. Vance (14. února 2025)

Americký viceprezident J. D. Vance (14. února 2025) | foto: Profimedia.cz

Část z amerických výtek byla samozřejmě nefér, zčásti šlo o výmysly a zčásti o nepochopení. Zejména tepání Evropy za nedemokratičnost ze strany J. D. Vance bylo mimo jiné způsobeno zřejmě tím, že viceprezident prostě nezná Evropu a ani ji znát nechce.

Evropa není Amerika

Svoboda slova je v Evropě, zejména po zkušenosti s nacismem, založena na jiných základech než ve Spojených státech. Některé věci se prostě v Evropě nesmí říkat, například hajlování se tu prostě netoleruje, stejně tak jsou tu na některých místech zákony omezující svobodu projevu, protože prostě svoboda projevu jednoho nesmí narušovat svobodu či soukromí druhého. V Americe je to něco jiného.

Pro ochranu ostatních se tam vyžívají soudy, protože zákony umožňují vysoudit ohromné odškodné a navíc postupovat hromadně, a také to, že je tam omezený veřejný prostor a na soukromém pozemku je pánem jeho majitel.

Stejně tak Vance nepochopil nebo spíš nechtěl pochopit, že evropský politický systém se liší od toho amerického. Pokud Vance horoval pro začlenění stran braných jako extrémistické do evropských vlád a kritizoval to, že se s nimi ostatní nebaví, nepochopil, že to není třeba, když je tu jiná většina. Vláda Donalda Trumpa také nemá mezi svými členy představitele z poražené Demokratické strany a navíc vyhazuji i státní úředníky jmenované demokraty.

J. D. Vance do své přezíravosti zapojil i část diplomacie. Nicméně vzkaz Evropě byl jasný

Možná ale Vanceovým cílem bylo podpořit extrémisty, kteří si přejí rozpad Evropské unie a rozklížit Evropu. Něco takového by potěšilo Donalda Trumpa, který považuje Evropskou unii za podobného protivníka jako Čínu.

Posílit Unii, zahodit dluhové brzdy

Měla by se tedy Evropská unie rozpustit a každý by měl sám zbrojit? A měly by evropské země přijmout americký společenský model a zahodit sociální stát? Kdyby se to stalo, Trump a část lidí z jeho administrativy by možná zajásali. Evropa ale musí udělat pravý opak, více se semknout, posílit svoji ekonomiku a vybudovat politickou unii.

Snížení byrokratické zátěže ve smyslu odbourání zbytečných evropských regulací nám v tom pomůže. Ale jen trochu. Za prvé je třeba deregulovat správně, tedy efektivně. Dojde k modifikaci opatření tak zvaného Green Dealu, ale byl by nesmysl rušit emisní povolenky, protože jejich správně nastavený systém může být tím nejefektivnějším a také nejlevnějším opatřením na ochranu klimatu a přírody.

Přitom právě emisní povolenky jsou teď pod „palbou“ více než jiné, podnikatele výrazněji zatěžující věci. Zřejmě tu hraje velkou roli to, že jde o snadný politický cíl, a také lobbismus, tedy snaha zničit prostřednictvím regulací konkurenci.

Netarifní překážky, například různé nároky na popisky či povolení k podnikání, vytváří na jednotném evropském trhu podobné bariéry, jako by mezi unijními zeměmi bylo uplatňováno na zboží 44procentní clo a na služby 110 procentní, uvádí Alfred Kammer z Mezinárodního měnového fondu. Pohyb zboží a služeb zdražuje i nedostatečná přeshraniční infrastruktura, například chybějící dálnice či vysokorychlostní železnice.

Vance v Mnichově tvrdě kritizoval Evropu. Chce vyvolat roztržku? ptá se Brusel

Ještě větší problém než regulace je to, že Evropané dávají přednost volnému času před prací. S tím udělají něco jen vyšší mzdy nebo nutnost vydělat si více peněz. To první je možné „zařídit“ změnou skladby daní tak, aby byla méně zdaňována práce. To druhé třeba tím, že se výrazně omezí sociální a důchodové zabezpečení, a lidé si budou na nemoc a stáří muset šetřit jako v Americe.

V Evropě je průchozí jen první cesta, která ovšem narazí na odpor tradičního průmyslu. Druhá by vyvolala zřejmě společenský odpor a i jen částečný pohyb tímto směrem naráží také na ekonomické problémy.

Našetřené peníze je totiž v Evropě těžké někam rozumně investovat, aby neztratily svoji hodnotu. Pokud nebude fungovat společný evropský kapitálový trh, což opět znamená evropskou centralizaci, nelze postoupit dál. Přitom Evropané už teď sedí na obrovských úsporách, které jen tak leží ladem.

K rozhýbání a dotvoření společného kapitálového trhu mohou pomoci společné evropské dluhopisy a k tomu bude opět potřeba další centralizace Evropy. Bude potřeba si společně půjčit a zrušit současné limity zadlužování, různé dluhové brzdy, jako jsou v Německu či u nás.

Mimochodem jak Merz, tak Fiala jsou tomu nakloněni. Peníze pak musí jít do zaostávající infrastruktury a do zbrojení. Představa, že na obnovu infrastruktury a zbrojení budou stačit současné evropské fondy či peníze určené momentálně na zelenou transformaci, je naivní a vážně to nemůže myslet ani premiér Fiala, který se o jejich využití zmínil.

Cesta směrem k evropské armádě

Za podmínky, že bude existovat jednotnější Evropa, pokud postoupí politická integrace Evropy buď na půdorysu Evropské unie, nebo třeba zvláštní spoluprací bokem vedle EU a NATO s využitím jejich struktur, je možné postavit i silnou evropskou armádu.

Samostatně je většina evropských armád pro smích. Jestli se někdo domnívá, že když dáme na zbrojení třeba pět procent HDP, sami vybudujeme armádu, která nás ubrání před útokem velmoci, dost se mýlí. Nepůjde to ani s deseti ani s dvaceti procenty HDP.

Evropa navíc potřebuje i vlastní evropské jaderné zbraně, protože se zřejmě nelze při odstrašování nepřítele spoléhat na ty americké. Nukleární bomby má Velká Británie a Francie, může si je pořídit třeba Německo či možná Polsko, ale my z mnoha důvodů ne.

Už jen proto, že je nemáme kde vyzkoušet a bez ukázkové zkoušky hodnověrné jaderné odstrašení nefunguje. Německo, jak ukázal budoucí německý kancléř Friedrich Merz, bude hledat jaderný deštník u Francie a Británie. Jejich současné kapacity však nebudou stačit na odstrašení Ruska a navíc bude třeba mít nejlépe společnou evropskou kontrolu nad jaderným arzenálem.

Zkrátka i když současná americká administrativa nemá ráda spojenou Evropu, nezbývá nic jiného než budování soudržnější Evropy a to včetně pevnějšího politického spojenectví než nyní. Je ovšem otázka, zda právě tohle myslel český premiér Petr Fiala, když mluvil o silné Evropě. Nejspíš ne, ale jiné cesty není a i české politické strany včetně euroskeptické ODS si to budou muset uvědomit.

Vstoupit do diskuse (66 příspěvků)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.