Ministr Klingbeil dále uvedl, že „transatlantická aliance, jak jsme ji znali, se rozpadá“ a USA se „politicky a kulturně odvracejí od Evropy“. Ministr dále argumentoval, že obchod je stále více využíván jako zbraň prostřednictvím dotací, přebytečných kapacit, cel a vývozních kontrol, což vytváří tlak na exportně orientovanou německou ekonomiku.
„Musíme se stát silnějšími a suverénnějšími, abychom se nestali pěšáky velmocí,“ řekl Klingbeil. „Kdo věří, že můžeme jednoduše vyexportovat naši cestu ze současné situace, podceňuje zásadní změny, které nyní probíhají.“
Když už je řeč o exportu, Německo je stále jednou ze světových exportních velmocí. V roce 2024 Němci vyvezli zboží za 1680 miliard dolarů, což je bezmála polovina čínské úrovně (přičemž Číňanů je sedmnáctkrát více). Celková hodnota německého exportu dosáhla 1,49 procenta světového HDP.
„Podpořme domácí výrobu.“ Německý ministr vyzval k evropskému patriotismu |
Nicméně v roce 2015 stejný ukazatel byl na hodnotě 1,77 a v roce 2008 dokonce 2,25 procenta velikosti globální ekonomiky. Relativní ústup z pozic je jasně patrný. Německo bylo největším světovým exportérem v letech 2003–2008, ale od té doby jej předstihla Čína a následně i USA. Pokles relativního podílu na světovém HDP odráží strukturální problémy Německa.
Nejhlubší krize
Prezident Spolkového svazu německého průmyslu (BDI) Peter Leibinger nedávno hovořil o „nejhlubší krizi v dějinách Spolkové republiky“ a výslovně odmítl časté tvrzení, že jde pouze o dočasný cyklický pokles. Studie provedená společností Boston Consulting Group a Německým ekonomickým institutem upozornila, že bez náležitých protiopatření bude 20 procent německého průmyslu čelit vážným rizikům.
Průzkum firmy ManpowerGroup ukazuje, že podíl německých firem vnímajících nedostatek kvalifikované pracovní síly vzrostl ze 40 procent v roce 2014 na 82 procent v roce 2024, což je druhá nejvyšší hodnota na světě po Japonsku. Paradox: průmysl propouští, ale zároveň nemůže najít kvalifikované pracovníky pro nové technologie.
Postupně se tedy formuje konsensus, že Německo není na dobré cestě a je s tím zapotřebí něco dělat. Ale co by to mělo být? Investice? Dobrá, ale do čeho přesně? Řada zemí, od Španělska po Japonsko, má zkušenost s obřími investicemi, které měly „rozhýbat“ ekonomiku, ale byly vynaloženy neproduktivně a promítly se hlavně do objemu veřejného zadlužení. A kdo správně určí směr, kam investice mají téci? Kolegium vládních byrokratů? Zkostnatělé německé banky? Anebo snad burza, která je v Německu zaostalejší a méně významná, než bývala kolem roku 1900? Anebo snad vzdělání? Ani ono není samospasitelné.
Schází nám ambice, říká šéf Deutsche Bank. Varuje před stagnací Německa |
Sovětský svaz neblahé paměti měl světově respektovanou úroveň vysokých škol a vědeckých ústavů – a přesto skončil špatně. Absolventi sovětských vysokých škol totiž pracovali v byrokratickém prostředí státního plánování. Své kvality mohli plně předvést pouze v případě emigrace jako například vynálezce vrtulníku Igor Sikorskij.
Německo ve skutečnosti zápolí s tím, že si na sebe vzalo příliš mnoho těžkých břemen. Vezměme si kupříkladu ekologii. Německo vypustilo v roce 2024 celkem ani ne 1,5 procenta globálního objemu CO2, ale samo sebe pasuje do role mesiáše, který zachrání Zemi před globálním oteplováním: ať to stojí, co to stojí. K tomu si Němci přibrali ještě boj proti jaderné energii. Takže v důsledku toho všeho činí náklady na průmyslovou elektřinu v Číně jen asi 56 procent, v USA 44 procent a v Indii dokonce jen 39 procent německé úrovně. Důsledky pro konkurenceschopnost jsou zřejmé.
Logiku to nedává, ale „zelená“ energetika je v Německu cosi jako článek oficiální náboženské víry. Ale to ještě není všechno.
Pseudotrumpovské rady
Německo se stylizuje do role Atlanta, který na ramenou nese veškerou tíhu světa. Týká se to i azylové politiky. V Německu žijí nejméně tři miliony azylantů a osob s dočasnou ochranou. Náklady na uprchlíky představují zhruba šest procent spolkového rozpočtu, což je srovnatelné s výdaji na dopravu a infrastrukturu a o polovinu vyšší než náklady na vzdělání a výzkum.
Několik čísel pro ilustraci: míra zaměstnanosti ukrajinských uprchlíků činí podle různých zdrojů jen asi 25 až 50 procent ve srovnání s více než 70 procenty v Česku. Proč? Německé sociální dávky jsou asi čtyřnásobné oproti českým.
Vojensky sílící Německo trápí Francii. Sama si tak velké výdaje dovolit nemůže |
Německo by udělalo lépe, kdyby se vrátilo k racionální energetické politice a kdyby seškrtalo výdaje na „sociálno“ adekvátním způsobem – neboť prvořadým zájmem evropských patriotů by mělo být, aby měl evropský průmysl dostupnou energii (i bez dotací) a aby se evropské sociální státy finančně nezhroutily.
Německé veřejné výdaje činily 49,4 procenta HDP za rok 2024. České republice stačilo 42,8 procenta, Švýcarsku dokonce jen 31,9 procenta: je tedy kde šetřit. A pseudotrumpovské rady (“kupujte evropské zboží“) Německo ve skutečnosti nepotřebuje.
