Média Petrovi Fialovi dokonce jdou na ruku v takové míře, že mu to jistě závidí i Viktor Orbán. Navíc českého premiéra ve všech směrech podporuje prezident Petr Pavel a v tom se nic nezmění ani příští rok.
Sebevědomí českého premiéra je ohromné, a když vyhrožuje opozicí, jejíž politiky nazval „prodavači strachu“, spoustě lidem naháněl strach právě on. Role uhlazeného profesora s brejličkami, který vyhrožuje kondenzovanou mocí, mu neseděla, a obrázek, který se nám vryl do rohovky, působil bizarně. Příští rok budou parlamentní volby a musíme Petra Fialu pochopit, že se silně obává ztráty moci. Jistě je přesvědčen, že se po volbách opět stane premiérem. Po uplynulých více než třech letech v čele vlády má asi pocit, že když na jeho místo nastoupí někdo jiný, zemi čeká katastrofa.
Tři muži ve člunu
Než půjdeme k urnám, z pohledu kritiků Fialovy vlády se dá zachovat dvojím způsobem. Jít demonstrovat, jenže opoziční hnutí a strany nedokáží dostat na náměstí statisíce lidí, protože ani za více než deset let nebyly schopny vytvořit skvěle organizovanou síť médií, neziskovek a spojenců v byznysu, která by – když je potřeba - předvedla něco podobného jako organizace Milion chvilek.
Premiér svým projevem připravil šunkofleky bez uzeného. Je potřeba jim vrátit chuť |
Druhou možností je smát se tomu. Osobně bych doporučil zvolit si tuto variantu, zejména na Silvestra. Jako pomocníka jsem pozval strýce Podgera z románu Tři muži ve člunu britského spisovatele Jerome Klapky Jerome (1859–1927). A proč zrovna strýce Podgera? Jsou v něm kondenzovány veškeré vlastnosti Petra Fialy a členů jeho vládní ekipy, které se projevují nejčastěji v situacích, když si něco vezmou do hlavy a začnou to uskutečňovat za každou cenu. Když mají pocit, že svými činy určitě pomáhají lidem a státu. Že jsou užiteční. Přitom bylo nejlepší pozvat někoho, kdo úkol splní ke všeobecné spokojenosti.
Podívejme se tedy na situaci, když strýc Podger rozhodne pověsit obraz na zeď. Pokud v něm poznáte členy současné vlády, nebo jakéhokoliv českého politika posledních 35 let, jistě půjde pouze o náhodu.
V životě jste neviděli takový blázinec po celém domě, jako když se můj strýc Podger pustí do nějaké práce. Od rámaře přijde obraz, stojí opřen o stěnu v jídelně a čeká, až ho někdo pověsí. Teta Podgerová se zeptá, co s ním, a strýc Podger řekne: „Á, to nechte na mně. S tím si nikdo z vás nedělejte starosti. To všechno zařídím sám.“ A sundá si sako a dá se do toho. Služku pošle koupit za šest pencí hřebíků, a vzápětí za ní žene jednoho z podomků, aby jí řekl, jak ty hřebíky mají být dlouhé. A tak postupně zaměstná a uvede v chod celý dům. „Ty jdi pro kladivo, Wille,“ volá, „a ty mi přines pravítko, Tome; a pak budu potřebovat štafle a taky bych tu měl mít nějakou kuchyňskou stoličku; a Jime! ty skoč k panu Gogglesovi a řekni mu: ,Tatínek se dává pěkně poroučet a doufá, že s tou nohou to už máte lepší, a půjčil byste mu laskavě libelu?’ A ty tady zůstaň, Marie, někdo mně bude muset posvítit. A až se vrátí to děvče, tak musí ještě doběhnout pro kus pořádného špagátu. A Tome! – kde je Tom? – pojď sem, Tome, ty mi ten obraz podáš.“ Potom obraz zvedne, upustí ho, obraz vyletí z rámu, strýc se snaží zachránit sklo a pořeže se; načež poskakuje po pokoji a hledá svůj kapesník. Ale nemůže ten kapesník najít, protože ho má v kapse saka, které si sundal, a nemá ponětí, kam si to sako dal, a tak celá domácnost musí nechat shánění nářadí a dát se do shánění strýcova saka, a strýc zatím tancuje po celém pokoji a kdekomu se plete pod nohy.
Co premiér Petr Fiala řekl – a na co zapomněl |
„Copak v celém baráku není ani jediná živá duše, která by věděla, kde to moje sako je? V životě jsem neviděl takovou hromadu budižkničemů, na mou duši, že ne. Je vás šest! – a nejste s to najít sako, které jsem si sundal ani ne před pěti minutami! To vám teda řeknu, že ze všech...“ Zvedne se, zjistí, že si na tom saku seděl, a křičí: „No, teď už hledat nemusíte, už jsem to sako našel sám. Od vás tak chtít, abyste mi něco našli! To bych to rovnou mohl chtít na naší kočce!“
A když se po půlhodině, věnované obvazování strýcova prstu, sežene nové sklo a snesou se všechny nástroje a štafle a stolička a svíčka, a celá rodina i se služkou a s posluhovačkou stojí v půlkruhu připravena pomáhat, strýc se znovu pustí do díla. Dva mu musejí držet stoličku, třetí mu na ni pomůže vylézt a dává mu tam záchranu, čtvrtý mu podává hřebík, pátý k němu zvedá kladivo a strýc sáhne po hřebíku a upustí ho.
„No prosím,“ řekne dotčeným tónem, „a hřebík je v tahu!“ A my musíme všichni na kolena a plazit se a hledat, zatímco on stojí na stoličce a remcá a přeje si vědět, jestli ho tam míníme nechat stát celý večer. Hřebík je konečně na světě, ale strýc zase ztratil kladivo. „Kde mám kladivo? Kam já jsem to kladivo dal? Kristepane! Čučí vás na mě sedum a ani jeden z vás neví, kam jsem dal kladivo!“ Vypátráme kladivo, ale on zase najednou ne a ne najít na stěně znamínko, kam se má zatlouci hřebík, a my všichni musíme jeden po druhém vylézt k němu na stoličku a snažit se to jeho znamínko objevit. Každý je vidíme někde jinde a on nám postupně všem vynadá, že jsme pitomci a ať radši slezeme dolů.
Fialovo lhaní do vlastní kapsy nás dovede jen tam, kde slunce nesvítí |
A pak se chopí pravítka a stěnu přeměří a zjistí, že od rohu to má dělat polovinu ze sedmdesáti sedmi centimetrů a devíti a půl milimetru, a pokouší se to vypočítat z hlavy, a to ho dožene div ne k nepříčetnosti.
Pak se to i my pokoušíme vypočítat z hlavy, každému vyjde něco docela jiného a jeden druhému se pošklebujeme. Načež ve všeobecné vřavě upadne v zapomenutí původní číslo a strýc Podger musí měřit znova. Tentokrát si na to vezme kus provázku a v kritickém okamžiku, když se z té své stoličky vyklání v pětačtyřicetistupňovém úhlu do strany a snaží se dosáhnout bodu ležícího o sedm a půl centimetru dále, než kam vůbec může dosáhnout, provázek se mu vysmekne z prstů a ten blázen stará uklouzne a zřítí se na otevřené piáno, a tím, jak znenadání třískne hlavou i tělem do všech kláves současně, vyloudí vskutku pěkný hudební efekt.
A teta Marie prohlásí, že nedovolí, aby děti poslouchaly takové výrazy.
Posléze si strýc Podger znovu označí příslušné místo, levou rukou na ně nasadí špičku hřebíku a pravou rukou se chopí kladiva. Hned prvním úderem si rozmačká palec a s vřískotem upustí kladivo na prsty něčí nohy. Teta Marie vysloví mírným hlasem naději, že příště jí snad strýc Podger zavčas oznámí, kdy zas bude zatloukat do zdi hřebík, aby se mohla domluvit s matkou a strávila ten týden u ní. „Ách, vy ženské! Vás všecko hned vyvede z míry!“ odvětí strýc Podger, sbíraje se na nohy. „To já, já tyhle drobné domácí práce dělám rád.“ A poté zahájí další pokus; při druhém úderu proletí hřebík skrze celou omítku a půlka kladiva za ním a strýc Podger naletí tak prudce na zeď, že si málem rozplácne nos.
Fialův projev soutěží o Orwellovu cenu. Vánoční poselství bylo jenom jedním velkým strašením |
I musíme opět vyhledat pravítko a provázek a ve zdi vznikne nová díra; obraz visí až někdy k půlnoci – značně nakřivo a nespolehlivě – stěna na metry kolem dokola vypadá, jako kdyby po ní byl někdo jezdil hráběmi, a kdekdo je k smrti utahaný a umlácený – jen strýc Podger ne. „No – a je to!“ praví, těžce sestoupí se stoličky na kuří oko naší posluhovačky a obhlíží spoušť, kterou natropil, s očividnou pýchou. „A to prosím existujou lidi, kteří by si na takovou maličkost někoho zjednali!“
