Jde totiž o třicet let starý příběh z bývalé Jugoslávie, jehož filmová podoba bude stejně jako například české Vlny usilovat o nominaci na Oscara, byť v jiné kategorii.
Podobných příběhů se za každé války odehraje bezpočet. Jen některé pak mají to štěstí být zvěčněny umělci. Člověk, který nemohl mlčet – takový je název filmu i charakteristika muže, jehož památce je věnován. Jmenoval se Tomo Buzov a o svůj život přišel v únoru 1993 krátce poté, co do kupé, v němž seděl, vstoupil příslušník srbské paramilitární jednotky. Nečekanou zastávku rychlíku z Bělehradu do černohorského přístavního města Bar ve východobosenském městečku Štrpci a následný masakr nepřežilo celkem 19 lidí. Jejich provinění bylo prosté a hlavně absurdní, nehlásili se k té správné víře.
UHRYGabriel Sedlák vás v rubrice Uhry zve nejen do regionů, jež kdysi tvořily Uhersko, které je společným dědictvím zejména Maďarů, Slováků, Němců a Židů, ale i do širšího okolí. A v neposlední řadě se věnuje i uhrům s malým „u“, tedy různým chybám na kráse tamních společností. |
Spíše než na odhalování válečných zločinů nebo přibližování krutosti ozbrojeného konfliktu se chorvatský režisér Nebojša Slijepčević ve svém krátkometrážním psychologickém snímku zaměřil na schopnost jednotlivce zachovat se v kritickém okamžiku statečně. Tomo Buzov to dokázal a svůj filmový pomník si proto jistě zaslouží. Zůstane-li film ověnčený „jen“ Zlatou palmou festivalu v Cannes, nebo se popere i o Oscara, se teprve uvidí. Za týden z tzv. shortlistu s 15 kvalifikovanými snímky v každé kategorii budou vybrány závěrečné nominace pro březnový oscarový večer.
V kategorii krátkometrážních hraných filmů bude mimochodem filmu Člověk, který nemohl mlčet konkurovat také český snímek Krajan režisérů Viktora Horáka a Pavla Sýkory. Jde rovněž o zjednodušeně řečeno válečné drama.
Když si Rus přijde pro svou oběť
Klíčová scéna Slijepčevićova čtrnáctiminutového filmu připomíná v malém situaci, kdy si velký ozbrojený Rus přijde v únoru 2022 pro svou překvapenou ukrajinskou oběť a my sledujeme, jak se zachová mezinárodní společenství. Západní svět se už skoro tři roky snaží pomáhat Kyjevu bránit se, jeho jednota ale není stoprocentní. Může se stát, že se někdo (ve filmu je to jeden ze spolucestujících) agresora a hrozících následků svých činů zalekne a nedokáže dostát svým původním slibům.
Mádl vykročil k Oscarům. Drama Vlny je v užším výběru zahraničních kandidátů |
Přinejmenším by ale nikdo neměl oběti škodit. Ve filmu se tak neděje, v realitě roku 2025 je to o něco horší.
Jak jinak je možné vidět například reakci slovenského premiéra Roberta Fica na rozhodnutí Kyjeva zastavit tranzit plynu do Evropy přes svoje území. A tady teď vůbec nejde o ekonomickou stránku celé věci. Výhružka odvetným zastavením dodávek elektrické energie bránící se zemi se nezamlouvá například ani některým z Ficových ministrů. Slovenský premiér řečeno slovy bývalého francouzského prezidenta Chiraka propásl dobrou příležitost mlčet.
Jednání o vstupu do EU po 30 letech
Porovnání odhadů možného termínu vstupu Ukrajiny do EU a dosud nezavršené evropské integrace některých republik bývalé Jugoslávie vede k pochybnostem o různých optimistických scénářích, například bývalý předseda Evropské rady Charles Michel hovořil na podzim 2023 v souvislosti s Ukrajinou o roku 2030. Ale letos uplyne už 30 let od daytonské mírové dohody, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině, a země zahájila přístupová jednání teprve vloni… (Leckdo by mohl namítnout, že v BiH probíhala občanská válka, zatímco Ukrajina je národní stát bránící se agresi většího souseda. Jenže pokud by Ukrajina měla aspirovat na členství v hranicích z roku 1991, máme tu co do činění i s velkými regiony rovněž postiženými občanskou válkou.)
A situace v zemi není vůbec růžová. Neusnadňuje ji například ani nedávný konflikt mezi reprezentací tamních Srbů a vysokým představitelem pověřeným mezinárodním společenstvím dohledem na dodržování daytonské dohody. Parlament Republiky srbské v prosinci nařídil srbským zástupcům v celostátních institucích Bosny a Hercegoviny, aby blokovali přijímání rozhodnutí a zákonů potřebných pro vstup země do EU. Důvodem je soudní proces s prezidentem RS Miloradem Dodikem obviněným z nerespektování rozhodnutí vysokého představitele Christiana Schmidta.
Poválečné rány Evropy se hojí velmi dlouho. Platí to jak pro bývalou Jugoslávii, tak i pro Ukrajinu. Přesto jsme i nadále svědky přilévání oleje do ohně. Postavy filmu Člověk, který nemohl mlčet měly podle jeho režiséra Slijepčeviće „velmi málo času na to, aby se rozhodly, co v kritický okamžik udělat. A jejich rozhodnutí, ať už bylo jakékoliv, pak zásadně ovlivňovalo jejich pozdější život.“ Jeden by věřil, že stejně to mají i politici.
