David Lynch (1946–2025) se proslavil jako filmař divnosti, zdánlivé nesrozumitelnosti, absurdity; doširoka otevřeného interpretačního pole, spíš zrcadla pro subjektivní projekce diváka. Jel ve stylové tradici expresionismu, noirového filmu, surrealismu, v žánru psychologického hororu, možná trochu vědecké fantastiky. Dějovou linku sledoval ve svých příbězích minimálně, pokud vůbec.
Když točil Dunu (1984), prý si originál Franka Herberta ani nepřečetl. Proč by měl? Vnější svět v něm obratem otvíral a rozbíhal tak vrstevnaté a naléhavé světy vnitřní, že název bohatě stačil. Duna – to je přece písečná vlna, negativ vlny mořské, takže kontrapunkt, komplement, jin a jang.
Zemřel americký režisér David Lynch, spoluautor seriálu Twin Peaks. Bylo mu 78 let![]() |
Lynchova imaginace běžela celoživotně na plné obrátky, brala do kola hlavně motivy vyplouvající z podvědomí. Z toho bezedného rezervoáru špíny všedního dne a usazenin vlastního života. Lynch tomu šel cíleně naproti, dlouhé dekády meditoval, hranici mezi rozumem a nerozumem, mezi objektivní normalitou a subjektivní specifikou se snažil držet přirozeně vždycky otevřenou – a prostupnou oběma směry.
Všechno okamžiku
Dokazuje to hned ve své celovečerní prvotině Mazací hlava (1977). Tady je všecko jeho, komplet autorské: režie, scénář i hudební kulisa, poskládaná ze znepokojivých, neurotizujících zvuků industriálního původu. Plakát k filmu pak uvádí na scénu hrdinu – muže s prudce vyčesanými vlasy, kontaminovanými jakousi neodbytnou mlhovinou. Možná rovnou zárodečnou matérií.
Příběh by tomu odpovídal: Lynch v něm sleduje potýkání hlavního hrdiny se svým zřejmě nechtěným, zle pošramoceným potomkem. Čili se sebou samým. Je to ostrý a neslitovný, ale ve výsledku možná očistný boj. Každopádně výchozí bod Lynchovy celoživotní kinematografické terapie – přesněji autoterapie filmem.
Lynch: Mám rád králičí nevinnost![]() |
Devětadvacet let po Mazací hlavě natočil David Lynch svůj poslední celovečerní snímek: Inland Empire. Víc než dvouhodinový spektákl manýristicko-surreální povahy. V něčem trochu blízký Janu Švankmajerovi nebo bratrům Quayovým. Divoký sled šíleně vychýlených, snových scén, kde se střídají a prolínají formáty, úhly, měřítka; kde všecko podléhá autorově okamžitému afektu, momentálně vzedmuté emoci. Oproti debutu samozřejmě přibylo profesionality, Lynch filmově vyrostl, ovládl řemeslo se stejnou suverenitou, s jakou Salvador Dalí zprivatizoval kdysi pro své fantazie akademickou malbu. Našel svůj výraz, své tvůrčí způsoby.
Hlavně motivují
Díky trojici Inland Empire (2006), Mulholland Drive (2001) a Lost Highway (1997) – a samozřejmě několika řadám seriálu Twin Peaks – nabral Lynch globální slávu. Není těžké rozebrat zvenčí proč, těžké bylo hlavně pro něj udržet vždycky přijatelný poměr: mezi privátními posedlostmi, přetavovanými v obecné, celospolečensky atraktivní úzkosti a strachy, v existenciální děsy a běsy – a dobrou mírou konzumovatelnosti výsledného tvaru.
Lynch se možná nestaral cíleně o dějovou linku, klasickou strukturu vyprávění, jako důležitější viděl to kolem, herce, kulisy – a prvořadě atmosféru. Filmové možnosti posiloval prvky výtvarného umění, kdy sázel na „řeč“ barev, a ještě víc divadla. Hlavně na podvojnost herce a jeho role, na napětí mezi světlem jeviště a tmou hlediště.
Obrovští píseční červi, koření a nepovedené pokusy o adaptaci. Proč je Duna světový fenomén![]() |
Lynchovy filmy jsou možná horory, ale rozhodně ne ty brakového typu, jak je známe z literatury. Mají specifickou obraznost, jedinečnou vizuální poezii. Jsou kritické, vždyť tahají kostlivce ze skříní i sklepů; jakkoli jsou to kostlivci toho nejohavnějšího, sadovského modelu. Jsou taky občas komické ve své absurditě, přeludnosti, s níž míchají ustálenou realitu. Ale hlavně – motivují. Přehrávají aktivitu na diváka, nutí ho pozorně sledovat, číst, promýšlet souvislosti, odkazy, symboliku. Jak během filmu, tak po jeho skončení.
Generacemi, světadíly
Smrtí Davida Lynche jeho dílo nekončí. Naopak: začíná žít konečně, respektive nekonečně po svém. Na vlastní pěst. Podobně jako žije víc než století dílo loňského jubilanta Franze Kafky, jehož Proměna prý Lynche ponoukla k natočení Mazací hlavy. Jsou to všecko otevřené systémy, široké herní plány. Dostatečně magické v obsahu a nosné ve formě, aby poutaly pozornost – napříč generacemi, napříč světadíly. Někdy včetně freudiánského chybného úkonu úvodem…