První světová válka přinesla Itálii nepřesvědčivé vítězství vykoupené mnoha životy, ne však všechny slíbené zisky. Byl jí přislíben rozsáhlý bývalý rakousko-uherský přímořský region, avšak ne město Fiume (dnes Rijeka v Chorvatsku). Po válce připadlo Fiume nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, což v Itálii vyvolalo pocit křivdy.
Italští nacionalisté, frustrovaní neochotou mocností uznat jejich nároky, zuřili. Jedním z nejhlasitějších kritiků byl charizmatický básník a válečný hrdina Gabriele d’Annunzio. Ten již začátkem roku 1919 psal, že válka pro Italy neskončila, nýbrž „teprve nyní vrcholí“. A činy na sebe nenechaly dlouho čekat.
D’Annunzio vzal osud do vlastních rukou. 12. září 1919 vyrazil v čele oddílu dobrovolníků, skupina asi 300 odhodlaných mužů, složená z arditů (příslušníků úderných jednotek v černých košilích) a dalších veteránů, vyrazila k hranicím. Cestou se přidávali další nespokojení vojáci i nadšení studenti.
Před vstupem do Fiume čítala skupina již kolem 2 500 ozbrojenců. Vpředu kolony jel sám básník v otevřeném červeném fiatu a legionáři provolávali heslo „Fiume, nebo smrt!“. Italská posádka Fiume i spojenečtí vojáci dohodových mocností prakticky nekladli odpor.
Když se d’Annunzio u brány do města symbolicky střetl s italským generálem loajálním vládě v Římě, zaskočený velitel sklonil zbraň a údajně zvolal: „Veliký básníku, doufám, že se tvůj sen naplní – Viva Fiume Italiana!“ Místní obyvatelé italské národnosti je nadšeně vítali. D’Annunzio se stal pánem města, vyhlásil připojení Fiume k Itálii a ignoroval protesty vlády v Římě.
Italské regentství Carnaro
Italská vláda d’Annunziův čin odsoudila jako svévolnou akci a snažila se ho přimět k odchodu. Básník však nemínil couvnout. V prosinci 1919 dokonce zinscenoval plebiscit o budoucnosti Fiume. Většina voličů se unavila revolučním chaosem a hlasovala pro urovnání s Římem, ale d’Annunzio výsledek prohlásil za neplatný s tím, že rozhodne sám. 8. září 1920 vyhlásil samostatný stát s názvem Italské regentství Carnaro, pojmenovaný podle blízkého zálivu, sám sebe ustanovil regentem a vrchním velitelem s titulem Il Comandante.
Aby státu dodal punc legitimity, nechal sepsat moderní ústavu. Na její tvorbě se podílel intelektuál de Ambris, který dodal právní a sociální rámec, zatímco d’Annunzio do textu vtiskl poetický patos. Výsledkem byl dokument neobvyklý a originální – směs nacionálního syndikalismu (forma socialismu navrhující ekonomický systém založený na průmyslových odborových organizacích a syndikátech), korporativismu a revoluční demokracie. Dokument předjímal některé prvky pozdějšího italského fašismu, zároveň však obsahoval i ideály, které k fašistickému režimu měly daleko.
Umělec a revolucionář. Básník Gabriele d’Annunzio svým obsazením Fiume dal Benitu Mussolinimu návod, jak ovládnout celou Itálii.
Ústava formálně uznávala „svrchovanost veškerých občanů bez ohledu na pohlaví, rasu, jazyk, třídu či náboženství“. Zavedeno bylo všeobecné volební právo i u žen, samotná Itálie přitom získala ženské volební právo až roku 1945. Ústava zaručovala též svobodu tisku, shromažďování a sdružování, sekulární charakter státu a uznávala rozvod manželství. Dokument se nebál ani utopičtějších vizí a prohlašoval, že cílem státu je nejen materiální blahobyt, ale i „krásný život a volný duchovní rozvoj člověka“, jak poeticky vložil do textu d’Annunzio.
Zákonodárný sbor se měl skládat ze dvou komor, první tvořilo devět korporací zastupujících různé profesní skupiny společnosti. Například pracovníky průmyslu, zemědělce, námořníky, učence, veřejné zaměstnance apod. K nim byla přidána kuriózní desátá korporace, vyhrazená pro výjimečné osobnosti ze světa kultury a ducha.
Druhá komora byla složená z představitelů přímo volené místní samosprávy. Vláda tak kombinovala prvky zastupitelské demokracie s principem stavovské reprezentace. Výkonnou moc držel d’Annunzio obklopen kabinety složenými z legionářů i civilních odborníků a chtěl zavést nové společenské pořádky, které by spojily nacionalistickou vášeň s revoluční sociální spravedlností.
Jeden velký karneval
Po vyhlášení Carnarského regentství se Fiume stalo magnetem pro dobrodruhy, umělce a radikály z celé Evropy. Město prožívalo více než rok trvající podivuhodnou epizodu, kterou italská historička Claudia Salaris trefně nazvala „dlouhým horečnatým karnevalem“. Všichni chtěli být součástí tohoto experimentu na Jadranu.
Navzdory slavnostnímu pozlátku však Fiume čelilo závažným problémům. Město bylo odříznuto blokádou od zbytku světa a jeho ekonomika strádala. Dříve rušný přístav se ocitl bez obchodu a nikým nerespektovaná vláda neměla přístup k úvěrům ani zdrojům. Rozkvět naopak zažíval černý trh a pašeráctví, které zajišťovaly základní zásobování města navzdory blokádě. Politická situace se stávala neudržitelnou.
Euforie z revolučního experimentu postupně opadala a mezi obyvateli Fiume i legionáři narůstal rozkol – jedni chtěli pokračovat
v radikální cestě, druzí začínali toužit po návratu k normálu. Pro jedny hnízdo fašistů, pro jiné anarchistický experiment, ve skutečnosti směs obojího. Sám d’Annunzio se v naději na šíření svého ohně revoluce nechal titulovat dokonce „duce“, tedy vůdce, čímž předběhl Benita Mussoliniho, který si oslovení Il Duce přivlastnil až o pár let později.
Obskurní záležitost. Pochod na Řím byl horší než ochotnické představení, přesto určil fašistický ráz země |
Koncem roku 1920 se osud d’Annunziova dobrodružství naplnil. 12. listopadu 1920 podepsala Itálie Rapallskou smlouvu, která město vyhlašovala samostatným svobodným státem, čímž měla skončit vojenská okupace. D’Annunzio dohodu odmítl.
Za úsvitu 24. prosince 1920 začalo italské námořnictvo ostřelovat postavení legionářů ve Fiume. Boje trvaly několik dní a vešly do dějin pod názvem „Krvavé Vánoce“. Během bombardování a pouličních střetů zemřelo 25 vojáků italské armády a 31 vzbouřenců, dalších zhruba 200 osob bylo zraněno.
Regentství Carnaro po 16 měsících zaniklo. Krátce poté vstoupila v platnost Rapallská smlouva. Již v roce 1924 bylo území anektováno Mussoliniho Itálií, po druhé světové válce se stalo součástí Jugoslávie a po jejím rozpadu důležitým přístavem v Chorvatsku.
Scénář pro Mussoliniho
Básník zklamaný politikou strávil zbytek života ve vilce na břehu Gardského jezera jako slavná, ale spíše pasivní postava. Mussolini, jenž v říjnu 1922 nastolil fašistickou diktaturu, sice d’Annunziovi veřejně lichotil, reálně ho ale držel stranou vlivu, jeho odkaz však nový diktátor nemohl ignorovat.
Krátká epizoda d’Annunziova Fiume se někdy líčí téměř jako historická kuriozita, ve skutečnosti však měla hluboký význam. Regentství Carnaro bylo prvním pokusem v Evropě po roce 1918, kdy politickou moc uchvátila paramilitární skupina vedená charizmatickým vůdcem. Bohužel inspiroval mnohé další radikály.
Především však Fiume posloužilo jako laboratoř fašismu. Mnohé prvky, které později proslavil Mussoliniho režim, se zrodily právě zde v letech 1919–1920. D’Annunzio bývá proto historiky právem označován za „proto-fašistu“ či předchůdce fašismu.
Zároveň je fér dodat, že na tvorbě ústavy se podíleli i levicoví syndikalisté, anarchisté a v mnoha ohledech šlo o experiment spíše libertinský než totalitní. Mussolini se z d’Annunziova nezdaru pečlivě poučil. Jeho vlastní převrat v roce 1922 byl v podstatě fiumský scénář aplikovaný ve větším měřítku. Dobrodružství ve Fiume z let 1919–1920 tak sehrálo roli varovné předzvěsti. Ukázalo Evropě, že mír je křehký a že se rodí nové, nebezpečné ideologie spojující zdánlivě protichůdné politické proudy. Toto riziko přitom existuje dodnes a není radno ho podceňovat.
