Takovými jsou třeba Berlín, Vídeň, Řím nebo Paříž, kde jsem sice byl všeho všudy dvakrát, ale v představách mnohokrát. Z menších měst jsou takové Drážďany, Mnichov, Vratislav, Bratislava samozřejmě... A pak jsou města, která člověku nějakým způsobem přiřkne los, ocitne se v nich zcela náhodně, nic o nich neví, ale osud mu je vybral a on s nimi pak nějakým způsobem žije. Už navždy je s nimi nějak, třeba volně a tajně spojen. V mém případě je to Düsseldorf.
Nemálo jsem se podivil.
V Düsseldorfu jsem v roce 1999 měl možnost prožít dva jarní měsíce na stipendiu od pražského Goethe institutu. Vybral jsem si ho z nabídky asi čtyř německých měst snad proto, že jsem toho o něm věděl nejméně, možná jen to, že leží na Rýnu, je hlavním městem Severního Porýní-Vestfálska a tedy hodně na západě a možná ještě, že tam hraje Fortuna Düsseldorf, která ovšem právě tehdy sestoupila z první Bundesligy. Je to vlastně město tak vzdálené, že nemá ani český tvar, tedy žádná Mohuč, Tubinky, Gotinky, Viržpurk, prostě jen "dysldorf". Bylo to v dobách předinternetových a předwikipediovských, takže jsem pravděpodobně ani nepřijížděl vybaven informací, že se tam narodil po Goethovi a Schillerovi největší německý klasik, Heinrich Heine, takže když jsem při první procházce starým městem viděl dům ozdobený pamětní cedulí a pod ním knihkupectví po něm pojmenované, nemálo jsem se podivil.
Oni pravděpodobně spíše než Wirtschafswunder slaví Feierabend.
Po letech, to už žil ve francouzském exilu, Heine vzpomínal: "Město Düsseldorf je velmi pěkné a když na něj člověk v dálce myslí, a k tomu se tam náhodou narodil, jde na něho zvláštní nálada. Já jsme se tam narodil a je mi hned, jako bych toužil jít domů. A když říkám domů, myslím tím Bolkerstraße a dům, v němž jsem se narodil."
Ten dům na Bolkerstrasse, kde v rodině k asimilaci směřujícího židovského obchodníka s látkami malý Harry v prosinci 1797 spatřil světlo odcházejícího osvíceného století, bývá za večerů a zvláště za sobotních nocí jediný, kolem něhož se nehoufují tlupy popíjejících a hlučně se po zádech plácajících pracujících, kteří tam slaví stále ještě německý hospodářský zázrak, jenž se navzdory všemu této země jaksi drží a obyvatelstvo udržuje ve víceméně dobrém rozmaru. Oni pravděpodobně spíše než Wirtschaftswunder slaví Feierabend, upevňují Teamgeist a společně, muži i ženy, hledí na zápasy Bundesligy, jejichž společné sledování přispívá k duchu pangermánské pospolitosti, z níž myslím není nutné míti strach, byť se projevuje dosti hlučně.
Nejsem nějaký znalec těch ulic.
Bolkerstraße a přilehlé ulice starého města, které se tiskne k Rýnu, má rysy jaksi již poloholandské, neboť i němčina tu plynule přechází do nizozemštiny. Večer se tyto domy promění v jednu velkou nekončící hospodu, pub a nálevnu, proti níž je ostravská Stodolní takovou skromnou uličkou, což ovšem není jediný rozdíl. Nejsem nějaký znalec těch ulic a těchto hromadných trachtací a pijatik, ale přesto jsem měl pocit, když jsem tam tudy večer procházel, že opilci se sklony násilnými a ničivými se tam moc nevyskytují nebo aspoň jsem si toho nevšiml. Tmavé pivo se tam pije z malých skleniček, které připomínají sklenice od hořčice, muži a ženy sedávají v houfu, nalepeni na sebe, občas namaškařeni třeba do paruk nebo obtočeni nějakými konfetami, často mají na sobě trička vyrobená pro ten konkrétní chlastací večer s nějakým nápisem. Naplňuje to jistě nějaký stádní instinkt, ale taková potřeba zřejmě v člověku existuje, jde o to, jak ji ventilovat.
Ale Düsseldorf, tam měl vždycky rád.
Heine žil v Düsseldorfu prvních patnáct let života, což není málo. V roce 1811 byl u toho, když do města napochodoval Napoleon, kterého měšťané vítali a nijak se neprotivili jeho pokrokové tyranii, která do jejich města, jejž už v roce 1806 učinil hlavním městem jednoho ze svých satelitů, přinesl občanský zákoník, zrovnoprávnění Židů a liberálního ducha, který tady v podstatě přetrval. Heinrich Heine, jenž se cítil kulturně napůl Francouz, právě tady nasával první doušky liberální atmosféry, kterou pak postrádal v jiných městech svého hořce milovaného a proklínaného Německa, na které lil škopky své ironie. Ale Düsseldorf, ten měl vždycky rád.
Pravý ráj je to pro toho, kdo rád prolézá umělecká muzea a galerie.
Za ty dva měsíce jsem tehdy Düsseldorf prochodil myslím důkladně. Po dopolední škole v Goethe-Institu, který sídlil na náměstí Berthy von Suttner za nádražím – a už tam není –, jsem vyrážel na procházky a výlety do okolí. O sobotách a nedělích jsem pak cestoval po jedné z nejhustších aglomerací v Evropě: na jihu ji vytyčuje Kolín a na severu ho tvoří nepřehledná změť měst přecházejících jedno v druhé: Porúří – Ruhrgebiet. Měl jsem volnou jízdenku na regionální tratě, neboť německý stát byl tehdy ještě štědrý a chtěl dělat dojem; jak vím, tyto bonusy již omezil i velkorysý Goethe-Institut a jeho frekventant si již musí koupit síťovku, byť na ni dostane kapesné. Ta města jako Duisburg, Dortmund, Essen, Bottrop, Bochum nebo trochu dál Wuppertall, Mönchengladbach věru neoplývají zvláštní krásou, pokud za ni ale nebudeme považovat německou důkladnost, cit pro veřejný prostorů, péči o zeleň a velmi slušnou moderní architekturu veřejných budov. Jsou to města většinou historicky vyhnaná rychlým průmyslovým boomem v 19. století – a pak snad z devadesáti procent zničená během nekonečného bombardování za druhé světové války. Přesto se mi tam tehdy líbilo. Pravý ráj je to v každém případě pro toho, kdo rád prolézá umělecká muzea a galerie, která patří k nejlepším v Evropě a kdyby se tato megapole vzala jako celek, od Kolína po Dortmund, pravděpodobně by v počtu uměleckých děl neměla v Evropě, ba možná na celém světě konkurenci. Každé to město, které jsem vyjmenoval, má vynikající galerii ať starého nebo nového umění, většinou ve skvělých stavbách obvykle ze šedesátých nebo sedmdesátých let, kdy západní Německo bylo bohaté natolik, že se města předháněla ve stavbách muzeí a galerií, každé větší město mělo svoji Kunsthalle se svou uměleckou sbírkou a skvělými výstavami. To platí samozřejmě dosud.
V Düsseldorfu zůstal až do své smrti v lednu 1986.
Düsseldorf je po této stránce spojen se jménem Josepha Beuyse, rodáka z nedalekého Krefeldu, základní postavy německé poválečné výtvarné scény, osobnosti s rysy spíše šamanskými než jen prostě uměleckými, postavy těžko vysvětlitelné i pochopitelné mimo kontext německých dějin a stavy německé duše. Po válce, kterou tak tak přežil a z které si odnesl spálenou lebku, když údajně spadl se stíhačkou nad Krymem, kde ho pak ošetřovali Tataři mazáním lojem a zabalováním do houní, v Düsseldorfu studoval na umělecké akademii. Od roku 1962 se tady stal řádným profesorem, prožil tu a silně poznamenal bouřlivý konec 60. let, v němž slavná düsseldorfská Kunstakademie sehrála významnou roli, a byl pak u toho, když se v 70. letech nově tvořila německá politická alternativa: patřil k zakladatelům Zelených. V Düsseldorfu zůstal až do své smrti v lednu 1986. Sledoval jsem tehdy náhodou v pohraničí německou televizi a vzpomínám si, jak tam vystoupil se zvláštním smutečním projevem prezident Richard von Weizsäcker, který byl politicky a filozoficky zcela na jiné straně (konzervativní filozof kontra ekologicko-anarchistický radikál), což mu vůbec nebránilo, aby se vší úctou vzdal Beuysovi čest jako základní postavě nejen umění, ale i německé nové demokracie. Já jsem tehdy ovšem asi neměl příliš tušení, kdo vlastně Beuys je, ale ta vážnost a důstojnost, s níž lze plně respektovat oponenta, na mě udělala takový dojem, že se před ní dosud skláním.
Protože největším uměleckým dílem Beuyse je samozřejmě on sám.
Joseph Beyus je německou variantou Andyho Warhola a zároveň jeho protikladem – pop art mu nevyhovoval pro jeho povrchnost a líbivost: těžko mu mohlo být něco více cizí než Warhollova deviza „all is pretty“. Jeho „umění“ tedy skutečně „pretty“ není. Odřezky z filcových a plstěných koberců, sádlo, tuk a jiná mazadla – to jako součást osobní mytologie, vzniklé u krymských Tatarů. Dále kusy plechu, železné obruče, obří vany a předměty, o nichž by nás nenapadlo, že by měly být uměleckým dílem – dokud tedy z nich lidé jako Beyus umělecké dílo neučinili. A pak plno plakátů a novinových výstřižků s tou charismatickou tváří v klobouku a všude kousky nějakých poznámek s tajemnými čmáranicemi, kterých se dotkla géniova ruka. Protože největším uměleckým dílem Beuyse je samozřejmě on sám, německý guru číslo 1, jehož heslem bylo, že cílem umění je osvobodit lidi a v tom smyslu je umění „vědou o svobodě“. To, co zůstalo v galeriích, ty jakoby odpadky, kusy šrotu, zešedlého kartonového papíru, špagátků pomazaných lojem a kolomazí, to jsou vlastně nepodstatné fetiše jeho přítomnosti, jeho akcí, performancí, happeningů, jeho stavění „sociální sochy“, jak tomu říkal. Jsou to jen těžko nesrozumitelné stopy po jakési tajuplné anarchisticko-ekologické magii, kterou tady velký Joseph Beyus provozoval.
Jsou parky, promenády, ulice dostatečně široké i úzké...
Düsseldorf, abych to nezamluvil, je opravdu pěkné město, i když je už asi padesátkrát větší než to městečko, jaké znal mladý Heine. Jsou tu krásné parky, hogo fogo promenády v čele s prý nejdražší ulicí v Německu - Königsalle, a kdo se trochu vyzná, najde tam i místa naprosto tichá, kde se dá sedět v zeleni uprostřed města a číst si třeba.
Po celý středověk byl spíš větší vesnicí rozloženou podél potoka Düssel.
Protože leží na barbarském, tedy pravém břehu Rýna, nemá v základech antické kořeny jako všechno, co leží na druhé straně. Po celý středověk byl spíš větší vesnicí (das Dorf) rozloženou podél potoka Düssel, který tady na nábřeží nenápadně vteče do mohutného Rýnu. Vzestup začal až koncem šestnáctého století, kdy sem přenesl jeden z těch desítek Vilémů, kteří vládli německým státečkům, rezidenci vévodství Jülich-Kleve-Berg, což byla země, která hrála jistou komplikovanou roli ve zmatených dějinách 17. století. Jeden z jeho následníků, Johann Wilhelm, kterému se tady dolnorýnským dialektem říkalo Jan Wellem (1658 – 1716), povýšil na rýnského kurfiřta a s ním šel nahoru i Düsseldorf, který se zařadil mezi německá barokní rezidenční města střední velikosti, jakými byl Hannover, Kassel, Mannheim, Mohuč, Würzburg... Sídlily v nich dvory, které byly malou replikou Versailles nebo vídeňského Schönbrunnu, případně hohenzollernské Postupimi a Berlína nebo wettinských Drážďan.
Jehož pěkná barokní socha se naparuje před starou, pozdně renesanční radnicí.
Onen düsseldorfský Jan Wellem, jehož pěkná barokní socha se naparuje před starou, pozdně renesanční radnicí, na nábřeží Rýna obýval rozsáhlý barokní palác, který rozšířil o zámeckou obrazárnu, v níž shromáždil jednu z největších malířských sbírek své doby. Jen Rubensů v ní bylo snad šedesát a skvěle byli zastoupeni i další staří mistři, kteří tehdy byli ještě spíše mladými mistry. Největší část sbírek skončila po roce 1805 v Mnichově, kde dnes tvoří základ Pinakotheky. Tady v Düsseldorfu zbyl zlomek, Rubensové třeba jen dva, zato pěkní.
Sezení na schodech, vyhřívání se slunci a hledění na Rýn.
Vlastně ale měla sbírka štěstí, protože v roce 1872 zachvátil střed města požár, po němž zůstaly ze zámku jen trosky, které byly pak strženy. Člověk, který tedy hledá v Düsseldorfu cosi jako zámeckou rezidenci, kterou by vzhledem k historii města očekával, nalezne jen věž, která se trochu podivně vyjímá na nábřeží. V té věži je muzeum rýnské plavby. Protože jsem prolezl všechna možná düsseldorfská muzea, několikrát jsem chtěl z povinnosti zajít i sem, ale pak jsem raději před modely lodí, nebo co by tam asi tak mohlo být, dal přednost sezení na schodech, vyhřívání se slunci a hledění na Rýn, po němž pluly lodě skutečné, nejčastěji remorkéry s nejrůznějším nákladem. Lodě pod vlajkami německými, ale stejně tak často holandskými brázdily vody řeky, která je tou řekou nejněmečtější, ale zároveň je evropskou páteří, podél níž vyrostl hrudní koš civilizace a kultury, jejímž žebrem jsme byli i my, kdysi království české, samostatná součást Svaté říše římské – Sacrum romanum imperii, jejíž duchovní centra se rozkládala v řečišti této mytologické řeky.
Přímo trpěl tou promarněnou šancí, kterou Vltava pro město má.
Tehdy, před těmi třinácti lety mě fascinovalo, jak je to nábřeží živé, plné lidí, kteří tam bloumali, vysedávali, vyhřívali se na těch schodech, kterým se říká po římském způsobu španělské. Kolik tam bylo pobřežních restaurací a putyk, kde se dala koupit sklenička vína nebo malé pivo a hledět do těch vln nebo na racky nebo na rýnské ženy či tak. V Praze byla tehdy náplavka mrtvou zónou, po níž se tak prohnal říční potkan nebo si tam místo ke skoku hledal sebevrah – a pak si to rozmyslel a šel na most. Vzpomínám si, že jsem tehdy přijel do Prahy a přímo trpěl tou promarněnou šancí, kterou Vltava pro město má. Napsal jsem tehdy i nějaký článek, vyšel v Respektu, kde jsem tehdy pracoval – zápisky tohoto typu jsem tehdy ještě deset let nepsal. Po povodních v roce 2002 se s pražskými náplavkami něco začalo dít a nyní, zvláště o sobotách, kdy se tam od Mánesa a po Vyšehradskou sálu rozprostřou farmářské trhy, je na vltavské břehy pohled nesrovnatelně radostnější.
A my byli hrdí na svého autora.
V Düsseldorfu jsem byl po roce 1999 pak ještě jednou, v únoru 2006 na premiéře hry Jáchyma Topola Cesta do Bugulmy, německy se to jmenovalo Die Reise nach Bugulma. Vzal nás tam s autorem, nakladatelm Viktorem Stoilovem a divadelním kritikem Richardem Ermlem, ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka, který nás spolehlivě převezl přes celé Německo tam a zpět. Představení se konalo na malé scéně Schauspielhausu, což bylo svého času jedno z nejmodernějších divadel v Německu. Ještě teď jeho bílé linie dělají na člověka dojem těžce avantgardní architektury - a to je jim pětačtyřicet let: divadlo se postavilo v letech 1965 – 68. Hru psal Jáchym přímo na objednávku düsseldorfských, kteří si s tou postkatastrofickou, vizionářsko-fantasmagorickou groteskou poradili s německou odhodlaností a vážností. Herci sebou statečně mlátili na scéně, polévali se tekutinami, sundávali si šaty, zapalovali ohně - a my byli hrdí na svého autora, kvůli kterému to všechno provádějí, a my ho můžeme doprovázet až sem, k břehům dalekého Rýna, na jehož druhém konci kdysi hranice vzplála.
A já byl zase pak hrdý na to, že svým pražským přátelům, kteří tu nikdy nebyli a Düsseldorf znali jen podle jména, můžu ukázat to město, ve kterém se shodou okolností trochu vyznám a do kterého se snad ještě někdy vrátím. Což se tedy stalo.
Město, ve kterém jsem zvláštní shodou okolností trochu vyznám.
(Tento a následující díly fotoblogu ze Severního Porýní a Vestfálska vznikly za laskavého přispění letecké společnosti Germanwings.)
