Země skvělých sýrů a lahodných vín končí letošní rok ve znamení hluboké a vleklé vnitropolitické krize. Vládne jí nejmladší prezident v celých jejích dějinách, přičemž platí pravidlo, které skvěle vyjádřil pátý prezident Jacques Chirac následujícími slovy: „Já jako prezident rozhoduji, premiér moje rozhodnutí vykonává.“
Sám Chirac, pravičák, přitom dokázal plných pět roků vládnout s premiérem, který představoval levici. Jenomže současný prezident Emmanuel Macron je ze zcela jiného těsta: během sedmi let ve funkci už vystřídal šest premiérů, přičemž někteří se to dozvěděli z novin a ani se nedočkali oficiálního poděkování. Proto se není co divit, že řada politiků k němu je stále kritičtější.
V jejich čele stojí šéf hnutí nesehnutých (LFI) Jean-Luc Mélenchon, který kudy chodí, tudy vyhlašuje, že všechny stávající problémy vyvolal Macron tím, že je zahleděný do sebe, je uzavřený v prezidentském paláci, nevede náležitý dialog a zatvrzele prosazuje své nedomyšlené riskantní nápady a řešení. Proto Mélenchon neústupně trvá na tom, že Macron musí odejít.
Má svým způsobem pravdu, a to jak z hlediska vnitropolitického, tak i mezinárodněpolitického. Vždyť demisi v roce 1969 podal i sám veliký Charles de Gaulle. Tomu v roce 1968 vyšel trochu riskantní tah s rozpuštěním Národního shromáždění, ale o rok později prohrál referendum, které sám vypsal. A reagoval jako správný chlap – bez vytáček podal demisi. A vůbec se neodvolával na to, že v předcházející prezidentské volbě získal přímý mandát od voličů, který byl platný až do roku 1972. Jenomže ne každý je takovým velikánem, jakým dokázal být prezident osvoboditel a zakladatel V. republiky v jedné osobě. Někdo prostě na funkci ulpívá bez ohledu na to, s jakou pověstí vstoupí do dějin své země.
Sarkozy 2.0. Exprezidentův syn se zhlédl v Trumpovi a chce do politiky |
A pokud jde o zahraniční politiku, i tam je Macronova bilance velkým zklamáním. Na jedné straně si vybudoval pověst vynikajícího řečníka, který zastínil dva po sobě jdoucí prezidenty USA, německého kancléře, britské premiéry posledních let i ruského diktátora Vladimira Putina. Ale na druhé straně od Macronova nástupu neustále klesala reputace celé jeho země. Ne za všechno mohl jen on, zejména pak za ekonomické potíže. Ale na druhé straně řadu věcí skutečně zavinil.
Projevy to nezachrání
Velice podrobně se jeho fatálním chybám věnuje francouzský historik Roland Hureaux v knize nazvané Velký propad po roce 2017. V ní Macronovi vyčítá, že se zcela přiklonil ke strategii globalizace podle not takových institucí, jakými jsou Davoské fórum, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a NATO. Hureaux pak pokračuje vážnou výhradou, že všichni sice uznávají Macronovu rétorickou nadřazenost, ale ve skutečnosti ho zbytek světových politiků už vůbec nebere vážně a bezohledně prosazuje své vlastní zájmy na úkor Francie.
Nejvýrazněji se to podle něj projevuje úpadkem francouzského průmyslu – Macron bez náležitých konzultací se zainteresovanými aktéry prosadil mohutnou dezindustrializaci, snad v domnění, že vše zachrání bankovní systém. Jenomže to se nestalo a pozice vyklizené na světových trzích rychle obsadili Američané, Němci, Číňané. A jejich znovudobývání bude nesmírně těžké.
Vztek za mizernou pomoc i usměvavá selfíčka. Macron navštívil ostrov zkázy |
Dále Hureaux Macronovi vytýká, že zcela rezignoval na kontrolu přistěhovalectví, což neustále zhoršuje každodenní bezpečnost Francouzů, a navíc to vede k rychlé degradaci celého vzdělávacího systému. Rozšiřují se území, na kterých se nemluví francouzsky, neplatí tam zákony republiky, nýbrž zákony práva šaríja. Navíc se Macron považuje za odborníka na Afriku, vždyť tam přece kdysi strávil půl roku na stáži na francouzské ambasádě. Jenže tato země má spoustu skutečných znalců, kteří se tímto světadílem zabývají celý svůj život, ale mladý prezident si přesto prosazuje svoji vizi. A francouzský kritik uzavírá, že všechny výše zmiňované neúspěchy vyplývají z prezidentova špatného přístupu, který je technokratický a často odtržený od historických tradic a strategických skutečností.
Ale i přes všechny tyto výhrady většina francouzských politiků uznává, že je potřeba ještě dva roky hrát s takovým prezidentem, jaký zrovna je. Samozřejmě, že levicové strany by vzhledem k výsledku posledních parlamentních voleb uvítaly, kdyby funkce premiéra byla nabídnuta levicovému politikovi. Ale jsou si vědomy, jak neslavně dopadl Michel Barnier, přičemž si tak krutý osud nezasloužil. Měl totiž takové znalosti, zkušenosti a vyjednávací schopnosti, že by takříkajíc z fleku mohl nastoupit do funkce prezidenta a dobře ji vykonávat. Jenže politika je nevyzpytatelná. Proto jsou socialisté, komunisté i Zelení připraveni prokázat zodpovědnost a vyhnout se tomu, aby při schvalování své vlády byl potopen i jeho nástupce.
Nově jmenovaný premiér Francois Bayrou je politikem vzdělaným, zkušeným a také uznávaným. Na rozdíl od Macrona má, jak Francouzi říkají, „odskákáno“ na funkcích starosta, poslanec či ministr. Navíc je to šestinásobný otec, přičemž všechny jeho děti mají diplomy z nejprestižnějších francouzských univerzit. A hlavně, Bayrou je konsenzuální, a tak by své zemi mohl skutečně pomoci. Držme mu palce, jde nejen o něho, jde o celou „sladkou“ Francii.
Autor je vysokoškolský učitel, působí na Ústavu mezinárodních vztahů.
