Vystaven opozici, měnící den ze dne požadavky na rozpočtové kapitoly a neochotné ke kompromisům, se Barnier ocital pod tlakem času. Že Nová lidová fronta, levicový blok v parlamentu, zrozený z předčasných voleb letošního června, nepůjde premiérovi na ruku, se dalo čekat. Hořkost z toho, že prezident Emmanuel Macron vědomě přehlédl kandidátku z levicového seskupení do funkce prvního ministra, na levé straně parlamentního polokruhu neslábne.
Námitku, že levicová volební koalice sice vzešla z předčasných voleb celkově jako vítěz, ale není schopná ani počtem poslanců a ani v koalici s jinými stranami mít v nynějším Národním shromáždění jasnou většinu, levicoví poslanci neslyší. S ohledem na svou početnost v zákonodárném sboru by sama levice neuspěla s požadavkem vyslovit nedůvěru vládě. Pokud minulou středu k aktu hlasování o důvěře vládě došlo, pak jen proto, že popud k vyslovení nedůvěry Barnierově vládě daly současně zástupci krajních stran, nalevo Nepoddajná Francie (LFI) Jeana-Luca Mélenchona a napravo Národní sdružení (RN) Marine Le Penové.
Francouzští poslanci vyslovili nedůvěru vládě, poprvé od roku 1962 |
Tímto postojem jedna i druhá strana nepřímo přiznaly, že momentálně bránit chaosu a růstu nespokojenosti v zemi není v její strategii prvořadé. Postoj „čím hůře, tím lépe“ naopak může oběma stranám posloužit k naplnění priority dostat svého vůdce do druhého kola příštích prezidentských voleb v roce 2027.
Bez politicky spřízněné většiny
Systém Francouzské republiky dává prezidentovi pravomoc jmenovat na základě výsledků parlamentních voleb premiéra a ve shodě s ním následně vybrat ministry. Proto také prezidentské volby předcházejí volbám parlamentním. Pokud v legislativních volbách získá většinu politická strana, k níž ideově patří prezident, nastává optimální situace. Prezident a premiér vycházejí ze stejné politické rodiny. Pokud se to takto nesejde, dochází na „kohabitaci“ prezidenta a premiéra odlišné politické orientace. V historii páté republiky je takových případů minimálně.
Úprava volebního zákona, který zkrátil prezidentské období ze sedmi na pět let, sbližuje také termín legislativních voleb, které jsou vypisovány ve stejném roce jako volby hlavy státu, dokonce na ně časové dost těsně navazují. Posiluje se tak šance, že zvolený kandidát získá následně i politicky spřízněnou většinu v dolní komoře parlamentu.
Emmanuel Macron, vítěz prezidentských voleb v roce 2017, měl v prvním pětiletém období většinovou podporu v parlamentu. S ním přichází do zastupitelského orgánu nikoliv tradiční politická strana, nýbrž hnutí En Marche! Z tohoto seskupení, které vedlo Macronovu kampaň, postupně vzniklo několik středových politických subjektů. Lze je těžko řadit a měřit jednou mírou. Sociálně jsou spíše doleva, ekonomicky spíše doprava.
Macronův sen je v troskách. Francouzská ekonomika nabírá stále větší deficit, spasí zemi nový premiér? |
Po druhém Macronově zvolení v roce 2022 nezískali v následných parlamentních volbách macronisté rozhodující většinu. Museli k jednotlivým vládním opatřením a navrhovaným zákonům hledat spojence. Obraceli se povětšinou k lavicím, kde usedali poslanci pravicové strany Republikáni. Návrh reformy prodlužující věk odchodu do důchodu, který vyvolal v zemi několik měsíců trvající protesty, byl nakonec prosazen jako zákon jen pomocí ústavního článku, který dovoluje vládní nařízení uvést v platnost výjimečně bez souhlasu poslanců. Opozice pak sice vyvolala hlasování o vyslovení nedůvěry, ale nezískala potřebný počet hlasů k odvolání vlády.
Absence odpovědnosti a sebereflexe
Po evropských volbách, které letos přinesly velký příliv hlasů krajně pravicovým lepenistům, se francouzský prezident rozhodl rozpustit parlament a vypsat mimořádné parlamentní volby. V nich se podařilo sice zabrzdit nástup Národního sdružení Marine Le Penové, ale nový zastupitelský orgán se složil ze tří politicko-názorových bloků, z nichž žádný nemůže nabídnout rozhodující většinu. Volební koalice se nepřerodily v koalice parlamentní a každý nový zákon a vládní návrh musí hledat a usilovat o kompromisní podobu.
Ústupek socialistům jako spása Francie? Macron se nevzdává a hledá nové řešení |
Kompromis sice patří do francouzské politické rétoriky, nikoliv však do politické praxe. Hodně kulatých a svádivých slov, horečně deklarovaná touha „sloužit Francii“, ale ochota k rozumné dohodě za cenu potlačení osobních ambicí a parciálních zájmů se nekultivuje. Případ právě vyslovené nedůvěry vládě je tak ilustrací absence odpovědnosti a sebereflexe ve vztahu k veřejnému zájmu ze strany poslanců a jejich skupin.
Nefunguje-li po letošních mimořádných legislativních volbách žádný pevnější vzorec pro souhru vlády a parlamentem, sílí volání extrémistů po demisi prezidenta. Pokles Macronovy popularity, která dostala velkou ránu prezidentovým rozhodnutím vypsat v červnu mimořádné volby, je realitou. Minulý čtvrtek, tedy den poté, co poslanci vyslovili vládě nedůvěru, prohlásil prezident, že zůstane ve funkci do konce svého volebního období.
Francie je demokracií, kde je přípustné prezidenta veřejně hanobit, ale vyhánět ho z Elysejského paláce jen na základě dojmů nelze. Za dané situace by Macronův konec, samotným prezidentem nevyžádaný, by politickou nestabilitu země spíše prohloubil, nehledě na to, že v pochybnost by byl uveden i stávající institucionální a ústavní pořádek.
Notre-Dame se po pěti letech znovu otevírá. Na slavnosti se sešli světoví lídři |
Francouzská společnost se dokázala příkladně zmobilizovat organizačně, kulturně i sportovně k letošní po mnoha stránkách jedinečné olympiádě. Když ničivý požár v dubnu 2019 výrazně poničil pařížskou katedrálu Notre-Dame, zvedla se nebývalá vlna veřejného zájmu o osud této památky. Vrací-li se v těchto dnech v obnovené a ještě skvostnější podobě ke svému kultovnímu, kulturnímu a symbolickému poslání, je to důkaz o tom, že zdravá občanská energie ve Francii nechybí. Na politické scéně samotné to ovšem příkladný dopad nemá.
