Kombinoval různé tvary a materiály a vytvářel složité a důmyslné kompozice. Později začal ve větší míře používat i zborcené plochy, které propůjčovaly jeho stavbám dynamický charakter. Býval řazen k představitelům dekonstruktivismu spolu s Remem Koolhaasem, Zahou Hadidovou, studiem Coop Himmelb(l)au nebo Danielem Libeskindem, ale dnes mi připadá výstižnější termín neofuturismus, kam bývá nyní řazena Hadidová.
V 96 letech zemřel americký architekt Gehry, jeden z autorů Tančícího domu |
Za své novátorství obdržel Gehry prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu již v roce 1989, ale jeho nejslavnější díla vznikla až poté. Patří k nim především budova Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, která byla tak úspěšná, že podle ní vznikl termín „Bilbao effect“, kterým se označují počiny, jež přivedly publikum do dříve opomíjené lokality. K dalším ikonickým stavbám patří pavilon ve tvaru ryby na olympiádě v Barceloně, Walt Disney Concert Hall v Los Angeles, Museum of Pop Culture v Seattlu, Fondation Louis Vuitton v Paříži, mrakodrap Beekman Tower na Dolním Manhattanu, pavilon Vitra Design Museum v německém Weilu a desítky dalších objektů.
Sám Gehry označoval za svou oblíbenou realizaci také tzv. Tančící dům v Praze, na jehož projektu začal pracovat spolu s architektem Vladem Milunićem v 90. letech. Investorem byla nizozemská pojišťovna Nationale-Nederlanden. Jak známo, na za války vybombardované parcele na nároží Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí plánoval po Sametové revoluci postavit dům s vykloněnou nárožní věží Milunić, investor ale chtěl v týmu světové jméno. Dal mu pár tipů a on si vybral Gehryho. Koncept domu je Milunićův, ale průčelí je jednoznačně dílem Američana. Navrhl ještě druhou skleněnou věž a motiv, ve své dynamice připomínající slavný filmový taneční pár Ginger Rogers a Fred Astaire, dal pak domu přezdívku.
Pro Prahu byla stavba Tančícího domu zásadní. Bylo to poprvé po roce 1989, kdy k nám přišel skutečně světoznámý architekt. Otevřel pak cestu dalším a přestalo po dekádách platit, že doma staví jen Češi. To i novátorská architektura, jejíž tvary odvozoval Gehry od rozevlátého pražského baroka, vyvolalo ovšem bouřlivé debaty. Většina Pražanů tehdy návrh odsoudila jako cizorodý.
S Frankem Gehrym jsem byl tehdy často v kontaktu a vím, jak ho to mrzelo. Pořádal proto s Milunićem a investorem pravidelné prezentace různých fází projektu, bylo to tehdy v sídle Útvaru hlavního architekta v Martinickém paláci nebo v Milunićově tehdejším ateliéru v Celetné ulici. Neměli to ale snadné. Kritika navíc často pocházela od lidí, kteří o vývoji světové architektury neměli, vzhledem k dlouholeté předchozí izolaci, ponětí. Zatímco doma vládly rozpaky, zahraniční návštěvníci, znalí Gehryho tvorby, stavbu navštěvovali, a ta se rychle stala jednou z atrakcí města.
Dnes už se málo ví, že Gehry dostal od stejného investora ještě jedno zadání. Spolu s dalším světoznámým architektem Jeanem Nouvelem, který pro Nationale-Nederlanden navrhl na Smíchově palác Anděl, měl přestavět areál bývalého holešovického pivovaru. Ale v té době byl už nizozemský investor ve finančních problémech, a tak z projektu nakonec sešlo.
Na Gehryho mám hezké osobní vzpomínky, vodil jsem ho po Pražském hradě, povídali jsme si o architektuře i designu, který byl jeho další doménou. Přinesl pak jako dárek tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi své slavné křeslo z vrstveného papíru. To se potom nějak rozkřiklo, takže další slavní umělci (a že se jich tehdy v devadesátých letech na Hradě vystřídalo!) pak na audienci u prezidenta vozili své vlastní nábytkářské kreace…
