Frantovi bude příští měsíc neuvěřitelných 95 let a při návštěvě jeho pražské výstavy, která je konečně důstojnou splátkou umělci žijícímu v exilu, se divákovi tají dech nad moderním výrazem a nad energií, která z obrazů sálá. A už vůbec není k pochopení, že devadesátiletý malíř dokáže fyzicky zvládnout tak úžasně komponovaná velkoformátová plátna.
Člověk si musí položit otázku, jak se to stane, že jsou umělci, kteří mají i ve vysokém věku tvůrčí invenci, zatímco někdo je vyřízený v padesáti. A není na to žádný recept nebo pravidlo, možná pomáhají nekomfortní podmínky k žití, nutnost takzvaně se víc ohánět a opakovaně začínat znovu. Franta si to všechno pěkně užil a jeho osud za druhé světové války a v padesátých letech vypadá trochu jako špionážní román, ostatně jeho přítelem byl známý spisovatel a špion MI5 Graham Greene.
Peripetie jako z dobrodružného příběhu
Narodil se v Třebíči, jeho otec Miloš obchodoval s českým křišťálem a za první světové války bojoval v československých legiích. Když vypukla druhá světová válka, byl za obchodem v Turecku a odtamtud jel rovnou do jižní Francie, kde se formovala česká jednotka. Bojoval na severní frontě a po francouzské kapitulaci odcestoval do Anglie. Jako tankista se zúčastnil bojů u Dunkerque a prošel celou Evropou.
Půjdete se podívat do Jízdárny Pražského hradu na retrospektivní výstavu Františka Mertla?
Pro rodinu, která zůstala doma, to nebyla jednoduchá situace, matku vyslýchalo gestapo a hrozilo jí deportací do koncentračního tábora. František měl výtvarný talent a po válce začal studovat na střední průmyslové škole, pak se rozhodoval mezi architekturou a malířstvím a zvítězila Akademie výtvarných umění, kterou absolvoval v roce 1958. Spřátelil se tam například s Janem Koblasou, Bedřichem Dlouhým a dalšími, kteří později patřili ke skupině Šmidrové.
V roce 1956 přišla do školy prostřednictvím ministerstva školství nabídka na studijní pobyt na Accademia di belle arti v Perugii. Díky finanční záruce bývalého obchodního partnera Mertlova otce, který žil v Itálii, se mu podařilo získat vízum a soukromě vycestovat, aniž by to ministerstvo vnitra zaregistrovalo, takové paradoxy se prostě děly.
V Perugii potkal Francouzku Jacqueline Sussanová, která tam pro změnu studovala italštinu a dějiny umění na tamější Universita per stranieri. Zamiloval se a vrátil se domů jen kvůli rodině, i tak zjistil, že ho v Itálii sledovala StB a bylo jasné, že už nikam nevyjede. Sussanová za ním dvakrát přijela do Prahy a StB jí nedala pokoj, při druhé návštěvě ji StB unesla a vyslýchala a bylo jí sděleno, že už příště žádné vízum nedostane. Jediné řešení pro Františka bylo tedy utéct, komunistů měl plné zuby a tak to vzal přes Berlín do Francie, ještě totiž nestála berlínská zeď. Připojil se k zájezdu studentů AVU do NDR a v Berlíně se vmísil mezi dělníky u Braniborské brány a přešel s nimi do britského sektoru.
I další peripetie jsou jako z dobrodružného příběhu, když se konečně dostal do Nice za Sussanovou a potřeboval doklady, potkal tam na úřadě muže, s kterým jeho táta bojoval u Dunkerque… O rok později se ve Francii oženil a založil rodinu. V roce 1974, kdy zaplatil horentní sumu za své vzdělání, československé úřady uznaly jeho francouzské občanství a on mohl přijet domů na návštěvu, ale StB jeho i rodinu celou dobu pobytu otravovala.
Duševní a tvůrčí svěžest devadesátníka
František Mertl se ale ve Francii, která po válce pořád ještě byla světovým centrem výtvarného umění, prosadil. Už v roce 1960 měl první samostatnou výstavu, reprezentoval Francii na pařížském bienále, díky Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence brzo vešel do kontaktu s řadou významných malířů, třeba s Antonim Tapiesem, Joanem Miróem a Grahamem Greenem ho seznámil s malbou Francise Bacona, jeho vliv je na Frantovu tvorbu patrný. Přátelství ho pojilo i s Jiřím Kolářem a ve Francii se stýkal také s Janem Koblasou, který byl v exilu v Německu.
V 80. letech ovlivnilo jeho tvorbu cestování po Africe, s džípem a stanem projel řadu afrických zemí. Frantovy obrazy jsou hluboce existenciální, přes lidskou postavu vypovídá o světě násilí a lhostejnosti, sebezničení, jeho motivem bývá nahý člověk jako oběť, hmota, objekt manipulace. Afrika mu znovu objevila krásu lidského těla, syté barvy, člověka jako součást přírody. V Jízdárně si o jedinečném záběru Frantovy tvorby lze udělat perfektní představu.
Dožít se vysokého věku v duševní a tvůrčí svěžesti je imponující, svědčí to nejenom o vitalitě, s níž se člověk narodí, ale také o schopnosti rozvíjet svůj potenciál a nezlenivět. Dnešní doba je hystericky posedlá mládím a přesvědčená, že jen mladý člověk může společnosti něco dát a jen jeho názor je platný. Jenže ono to tak není a konfrontace s tak úžasnými starými lidmi přináší v tomto směru poučnou lekci.
A těch tvůrčích a duchem mladých devadesátníků až tak málo není a zrovna ve výtvarném umění je jich u nás víc, třeba Bedřich Dlouhý, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, kterému bude v prosinci sto let a před šesti lety vystavoval na Benátském bienále. A z blízkého sousedství nelze opomenout maďarsko-rakouského dramatika a režiséra George Taboriho, který v devadesáti letech režíroval Lessingovu klasiku Židé a my jsme inscenaci viděli před dvaceti lety díky Festivalu německého divadla, přetvořil ji tak trochu v commedii dell´arte a přitom do ní vložil mrazivé odkazy vyplývající ze zkušenosti člověka, který přežil holokaust. Bylo to od starého pána fascinující dílo a všechny nás upřímně nadchlo.
