Koho uprostřed dnešního blízkovýchodního Armagedonu zajímá hrstka křesťanů? Doba, kdy tomu česká veřejnost byla otevřená, nastala a vzápětí velmi rychle pominula na přelomu let 2015 a 2016, kdy v oblasti řádil Islámský stát, a nadace Generace 21 se pokusila z Iráku přesídlit skupinu tamních křesťanských obyvatel. Dnes se u nás až na výjimky, jako jsou tuzemští souvěrci a jejich iniciativy, blízkovýchodní křesťané prakticky neberou na vědomí. Vlastně nejenom u nás: jsme v tom světoví. Měřeno čísly, lze to i pochopit.
Co je dnešních 400 tisíc iráckých křesťanů proti 40 milionům tamních muslimů? Podobné je to i v ostatních zemích v regionu, s čestnou výjimkou Libanonu. Pár set křesťanů v Pásmu Gazy pak z početního hlediska skoro nestojí za zmínku. I pokud pomineme základní hodnotový výdobytek západní civilizace, že každý lidský život má hodnotu, je tu hodnota kulturní a historická, protože křesťanské komunity na Blízkém východě svou historií sahají do prvních staletí našeho letopočtu – a jsou tak mimochodem podstatně starší než kupříkladu česká státnost.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Konkrétně v Gaze je to 3. století a zdejší církve se pyšní i několika světci, mezi nimi svatým Porfyriem, biskupem z přelomu 4. a 5. století pochovaným v řeckopravoslavném kostele v Gaze, který po něm nese jméno a je třetím nejstarším dodnes využívaným kostelem na světě. Kostel Svaté rodiny je podstatně mladší, vznikl až v šedesátých letech 20. století. Římští katolíci z Jeruzaléma, pod jejichž správu farnost spadá, při něm vybudovali také školku a školu, které otevřeli i pro muslimské žáky.
Muslimové stejně jako křesťané také od vypuknutí odvetného izraelského útoku v říjnu 2023 našli v areálu farnosti útočiště, provizorní ubytování a základní životní potřeby – dílem šlo o rodiny z farnosti a jejího okolí, dílem o vnitřní uprchlíky nebo sirotky. Uchýlit se v čase ohrožení pod křídla církve je přinejmenším na Blízkém východě rozumný krok¨.
Církve jako svého druhu nadnárodní organizace dovedou totiž pečovat o své „filiálky“ i za podmínek, ve kterých plošná podpora obyvatel selhává, a nacházejí možnosti, jak „svým lidem“ sehnat a doručit humanitární pomoc, nebo třeba i zařídit cestu do bezpečí. To druhé byl zrovna případ Generace 21. To první pro farnost Svaté rodiny vícekrát zajistil spolu s Vatikánem patriarchát v Jeruzalémě. Navzdory tomu dobrá polovina jejích dočasných obyvatel před humanitárními balíčky upřednostnila ústup, komunita se zmenšuje a lepší to hned tak nebude.
Kdo smí a nesmí do Gazy. A kdo k tomu smí a nesmí podepisovat petice |
Kostel svatého Porfyria utrpěl hned v prvních dnech izraelské ofenzívy při bombardování zásah a 20 křesťanů tu přišlo o život. Další se přesunuli hledat azyl ke Svaté rodině. Na tento areál dopadly první bomby v listopadu 2023, další ostřelování zničilo v prosinci solární elektrárnu nebo nádrže na vodu a za několik dní připravilo o život dvě věřící, matku a dceru. Další mrtvé i škody na budovách farnost hlásila loni v červenci a letos 17. července byli zabiti další tři farníci a mezi zraněnými byl místní farář.
Gabriel Romanelli, misionář z Argentiny, u Svaté rodiny slouží od roku 2019 a právě on se svými spolupracovníky jsou vytrvalými zpravodaji z místa – i běžný uživatel internetu má možnost zakliknout si jeho facebookový profil, nemluvě o reportech, které misionář podává vatikánským médiím. Právě Romanelli je oním knězem, kterému jeho krajan, papež František, volal každý večer od vypuknutí ofenzivy, a to až do 19. dubna, než několik hodin na to zemřel.
Netanjahu je na historické duchovní misi. Prvním krokem si znepřátelil celý region |
Romanelli také zpřesnil informace, které v nedávných dnech vyvolaly paniku v některých křesťanských médiích. Ne, farnost sama zatím neobdržela příkaz k evakuaci, ten se týká dosud jen přilehlých čtvrtí. „Válka však bohužel pokračuje. A každý den přibývají další mrtví, zranění a trosky a rostou potřeby všeho druhu pro všechny civilisty v Gaze,“ vzkázal. Spolu s dalšími misionáři z farnosti zveřejnil rozhodnutí, že místo neopustí, aby mohli stát při lidech, jimž poskytli zázemí a kteří nemají jak a kam odejít.
„Pán nás volá, abychom jim dále sloužili, protože jinak by nedokázali přežít a fungovat,“ vyložil Romanelli dikcí starověkých světců (jako takového Porfyria). Připojil se i k výzvě křesťanských představitelů v Izraeli a Palestině, aby ti, kdo drží moc, „v zájmu všech“ ukončili boje, rukojmí byli propuštěni, zadržovaní osvobozeni a nemocní a zranění v Gaze dostali nezbytnou péči. Zda tomu budou příslušná místa přikládat pozornost a zda příběh dvoutisícileté křesťanské přítomnosti v Pásmu Gazy právě nekončí, zůstává problémem na půli cesty. Nahoru, nebo dolů?
