Když se píše o bývalé Jugoslávii, je válečná minulost stále vděčným tématem. Málokoho by přitom v roce 1976 napadlo dělat z událostí druhé světové války klíčové téma, kdyby se hovořilo například o Francii. Pravdou ale také je, že není běžné, pokud se s vojenskými poctami pohřbívá člověk, který zemřel ve výkonu doživotního trestu za válečné zločiny.
Na druhou stranu se pohřbu podle seriózních odhadů zúčastnilo 16 tisíc lidí. To není mnoho, vezmeme-li v úvahu, že mnozí z nich přijeli z Bosny a Hercegoviny a z nich většina organizovaně, prostřednictvím sdružení válečných veteránů.
V Bělehradě pohřbili válečného zločince Mladiče, ve frontě k rakvi čekaly davy |
Bělehradská chytrá horákyně
Pohřeb oficiálně organizovala Mladićova rodina a přátelé, většinou bývalí spolubojovníci. Vedení Srbska se úzkostlivě snažilo dělat chytrou horákyni: několik členů srbské vlády, včetně ministra obrany, vnitra, spravedlnosti a sociálních věcí a záležitostí válečných veteránů, byli v průvodu oficiálně jako soukromé osoby. Prezident Aleksandar Vučić se na pohřeb nemohl ani na chvilku uvolnit (což zřejmě platilo i pro poslední rozloučení o den dříve) kvůli setkání s prezidentem Uzbekistánu. Do průvodu šel ale jeho syn.
Pohřeb se odehrál s nejvyššími vojenskými poctami, ale oficiálně na vyžádání rodiny zesnulého. Navíc je to prý automatické, když se jedná o generála. Námitky, že podle příslušného zákona se hodnost i veškerá práva s ní spojená odebírají vojákům nepodmíněně odsouzeným na více než rok odnětí svobody, odbyl ministr spravedlnosti s tím, že momentálně byla řeč o „právu rodiny pohřbít svého člena důstojně, s úctou a v pokoji“ a právní otázky se mohou nechat na později.
Uvedená námitka každopádně neobstojí, protože Ratko Mladić nebyl občanem Srbska. Byl sice po celou dobu, kdy docházelo k zločinům, za které mu byla přiřčena trestní zodpovědnost, na výplatní listině Armády Jugoslávie – přímé předchůdkyně současné Armády Srbska – a do výslužby byl poslán až v roce 2001, ale to už je v kličkování kolem pohřbu opravdu jen třešničkou na dortu.
Přístup vedení Srbska shrnul výstižně prezident Vučić s tím, že udělal maximum, aby se stát k pohřbu postavil tak, aby proběhl důstojně, seriózně a zodpovědně. Evropská komise to ocenila prohlášením, že pohřeb nebyl státní. To znamená, že v přístupových jednáních Srbska se tento list dá otočit a můžeme jít dál.
V živé paměti bosenských Srbů
Z Republiky srbské, součásti Bosny a Hercegoviny, dorazila reprezentativní sestava vlády i opozice, protože s nějakým posunem Bosny a Hercegoviny směrem k členství v Unii stejně nikdo se zdravým rozumem v dohledné době nepočítá, a je to nakonec vedení Republiky srbské, kdo tento posud už roky fakticky blokuje. Ratko Mladić jako symbol rezonuje na západ od pohraniční řeky Driny rozhodně víc než v Srbsku a nešlo jen o pohřeb, bosenskosrbské vedení organizovalo za Mladiće řadu vzpomínkových akcí, kterých se dohromady účastnilo víc lidí, než kolik se jich sjelo na pohřeb.
Zatímco v Srbsku dnes zvlášť mladá generace hledí na Mladiće optikou rozsudku haagského tribunálu, mezi bosenskými Srby je stále v živé paměti jako člověk. Stojí za to se u toho zastavit. Generál Mladić po celou dobu války žil skromně na své hlavní základně Crna Rijeka, kde dávaly lišky dobrou noc, jedl totéž, co v kuchyni vydávali obyčejným vojákům a průběžně se přesvědčoval, že stejně jedí i jeho důstojníci. Nevelel z kanceláře, ale neustále putoval po frontových liniích a ptal se vojáků v zákopech.
Lídry EU šokoval pohřeb Mladiče. Zpochybnili cestu Srbska do Unie |
Několikrát se pohádal s Radovanem Karadžićem kvůli lidem, co na válce vydělávali (a mezi něž počítal i samotného Karadžiće). V roce 1994 poté, co Karadžić odmítl jeho požadavek pozatýkat některé lidi z jeho seznamu zkorumpovaných, nechal zastavit vládní kolonu Republiky srbské, vyvést ministry z aut, přinutil je sníst talíř fazolí a odvezl do Crne Rijeky, kde jim ukázal svou vlastní ložnici.
Ještě nekompromisnější byl vůči nepřátelům. Už při bojích v Chorvatsku v roce 1991, kdy chorvatští bojovníci odmítali uvolnit obležení kasáren v Šibeniku, aby odtud mohla odjet posádka jugoslávské armády s veškerou výzbrojí, hrozil odvetou pobitím všech mužů mezi 10 a 75 lety. Jeho rozhodnost imponovala tehdy a imponuje i dnes, dělá z něj v mnoha očích příklad mužnosti a vzor vlastence.
To nejdůležitější
Mladić nebyl psychopat a příčinou hromadných poprav ve Srebrenici nebyla sadistická úchylka. Stálo za nimi přesvědčení, že dělá nutnou věc, potřebnou k obraně vlastního národa. To bychom si měli všichni vzít jako nejdůležitější varovné poučení. Svým způsobem byl Mladić takový srbský Žižka.
Zemřel bosenskosrbský válečný zločinec Mladić. Za genocidu si odpykával doživotí |
A nejdůležitější na jeho pohřbu nakonec nebylo to, co se odehrávalo mezi kostelem, kde bylo jeho tělo vystaveno k poslednímu rozloučení, a hřbitovem. Ani ne hodinu po pohřbu rozhodl v tichosti srbský parlament, že vyzve prezidenta, aby ho rozpustil a vykročil tak k předčasným volbám, po kterých volají už téměř dva roky protestující vysokoškolští studenti a občanská opozice. Tam se mimo jiné ukáže i to, zda je mezi voliči více těch, kdo hledí zpět do minulosti a v Ratku Mladićovi vidí vzor, nebo těch, kteří hledí do budoucnosti a tento vzor odmítají.
