Ale především, bez našich misionářů by to možná dokonce nebylo tak slavné ani s grónským křesťanstvím. Přibližně 90 procent Gróňanů se v současnosti hlásí k luteránské církvi. Vím, že v zemích disponujících čímsi jako státním náboženstvím to jde tak nějak samo. Ale dokud je nemají?!
První křesťanští misionáři sem přišli kolem roku 1000, zásluha se tu připisuje norskému králi Olafu Tryggvasonovi. Vznikly dvě desítky kostelíků a klášterů a po nich také biskupství v Garðaru s katedrálou svatého Mikuláše, patrona mořeplavců. Staroseverské ságy sice vyprávějí o jakémsi biskupovi Eiríkovi, který se měl v Grónsku vyskytovat a se zlou se potázat – podle některých podání skončil prý místním v žaludku. Avšak prvním prokázaným biskupem se stal až roku 1124 norský duchovní Arland.
Katedrála jako centrum moci
Ani Arland se na ostrově dlouho nezdržel. Už v polovině století se octl zpátky v Norsku a věnoval se nadále jen tamním křesťanům. „Na dálku“ diecézi řídili i další jeho nástupci, než v raném novověku zanikla a s ní i katedrála. Ruiny v Garðaru (dnes se tu rozkládá osada Igaliku) odkryli archeologové v roce 1926.
SchodištěPo schodech se dá chodit jak dolů, tak nahoru. Podívat se na věci podzemní, přízemní, i na ty „v oblacích“, prozkoumat je u základu i je přelétnout z nadhledu. Na schodišti se dá i jen na chvíli zastavit a poklábosit – jaké je dneska počasí, co psali na internetu a co se právě semlelo u sousedů. A pak si pokračovat po svém, ale s příjemným pocitem, že máme přehled, co se děje kolem nás. |
Nález ukazuje, o jak významné místo se kdysi jednalo. Kostel z pískovce vybudovaný na půdorysu kříže měl délku 27 metrů, šířku 16 metrů, přiléhala k němu rozlehlá kamenná síň. Hospodářství, které ke komplexu patřilo, mělo dvě stodoly s kapacitou až 160 krav. V roce 2017 zapsali naleziště v Garðaru na seznam světového dědictví UNESCO.
To jsme ale od českého nároku na největší ostrov planety mírně odbočili.
V časech reformace sem Dánové začali znovu vysílat misionáře. Domnívali se totiž, že by zde dosud mohli žít potomci skandinávských kolonistů. Když je tu nenašli, zaměřili se na Inuity. A právě na čele této misie stál vedle Dánů Hanse a Poula Egedeových rodák z Novojičínska Matouš Stach (1711–1787).
Misionář z Mankovic
Jeho rodištěm jsou slezské Mankovice. Pocházel z evangelické rodiny, která koncem 20. let 18. století za dramatických okolností uprchla přes hranice do Saska. Zázemí našli v Herrnhutu, v češtině známém coby Ochranově – osadě, kterou krátce předtím na pozemcích hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa založili moravští německojazyční exulanti. Zinzendorf pak pomohl obnovit Jednotu bratrskou. Tato její zmrtvýchvstalá forma se ve světě stala známou coby církev Moravských bratří. A k její činnosti hojně patřily právě misie.
Matouše Stacha na sever vyslal zbožný hrabě šířit bratrskou víru v roce 1733. Doprovodili ho jeho bratranec Kristián Stach a ještě Kristián David původem ze Ženklavy, jeden z prvních osadníků v Ochranově a starší místního bratrského sboru, zapálený kazatel nazývaný „moravský Mojžíš“.
Ve varhanním „domečku“. Svatovítské varhany postavili v Katalánsku jako zahradní domek z Ikey |
V Grónsku se měli připojit k misii bratří Egedeových, nepodařilo se jim ale domluvit na spolupráci. Ochranovští exulanti zůstali na misijní práci v drsném kraji sami. Svou novou osadu, kterou na jižním pobřeží Grónska začali budovat, pojmenovali Ny Herrnhut – Nový Ochranov, a pustili se do svízelné práce.
Dána? Ne – raději Moravana!
Záhy si u místních získali oblibu. Možná i proto, že moravská verze protestantství nebyla tak rigidní jako ta dánská. A také jednoduše proto, že nebyli Dánové. Expandovali pak dále na sever, kde vznikla misijní stanice Lichtenfels. Působila tady třeba další misionářka se slezskými kořeny, Dorothea Ballenhorst původem z Kunína.
Lichtenfels už je dnes minulostí, avšak Ny Herrnhut se během času změnil v Noorliit a ten je dnes součástí grónského hlavního města Nuuk. V budově, která misionářům sloužila jako sborový dům, sídlila až do roku 2008 Grónská univerzita Ilisimatusarfik. Dnes tu má kancelář grónský ombudsman.
Křesťanská akce Svatý rok přináší Římu i naději na lepší dopravní obslužnost |
Moravští bratři v Nuuku působili až do počátku 20. století. Po státní reformě předali své misie dánské národní církvi. Vzpomínka na ně je prý v Grónsku dodnes živá – potvrzují mi místní – a má dobrý zvuk.
Což tu o sobě Spojené státy tvrdit nemohou, už z mnoha historických důvodů. Domnívám se ale, že i přes veškeré sympatie k Ochranovu by Grónsko nejraději zůstalo tím, čím je: částečnou autonomií s vlastní vládou a pod záštitou dánské koruny.
