Možná to tak bude časem i s těmi stopami po Václavu Havlovi...
Dávám sem ten článek s vědomím, že je ve vztahu k tématu zcela neúplný, že tam chybí celé důležité úseky a místa, třeba Hrad nebo divadlo Na Zábradlí, věznice Ruzyně a Pankrác nebo kulturní dům v Horních Počernicích, kde měla 1. listopadu 1975 premiéru Žebrácká opera, nebo nějaké restaurační podniky jako Paroplavba na nábřeží nebo Klášterní vinárna na Národní nebo Kriváň, kde se sešel v roce 1976 s Jirousem nebo třeba hospoda v kině na Ořechovce, kam, jak vím právě od Marcely Pecháčkové, zašel občas na pivo, když bydlel v Dělostřelecké. A samozřejmě toho plno nevím. Je to ostatně jen taková procházka.
Minulý týden v sobotu to byly přesně dva roky...
Minulý týden v sobotu to byly přesně dva roky, co se ráno od kostela svaté Anny vydal průvod, který se pak sunul ulicemi Starého města, přešel Karlův most a stoupal Malou Stranou a Nerudovou ulicí nahoru k Pražskému hradu. Ten prosincový den bylo zvláštní počasí, nebe bylo potrhané, chvílemi se z něj spustil studený déšť, ale pak se zase objevilo zimní slunce, jež zalévalo pražskou scenérii zlatou září.
Člověku, když se pod Hradem zastavil, ohlédl a podíval se na pražskou kotlinu, mohly mu tou neskutečnou nádherou vstoupit slzy do očí. Bylo by podivné, kdyby ten nečekaně početný zástup lidí, kteří se tak přišli rozloučit s Václavem Havlem, nenapadaly věci jaksi vznešené. Třeba jaké to je štěstí žít v tom krásném městě, jak jeho krása člověka může obohacovat a jaké štěstí měl tedy i ten, za jehož rakví se toho dne šlo, že svůj život prožil právě zde. V Praze se narodil a Praha byla kulisou většiny skutků a dějů jeho života. Neumřel zde, ale má tu hrob a je tu logicky nejvíce míst, které jsou s jeho životem spojeny.
Praha přitom nejspíš nebyla místem, kde se Václav Havel cítil nejlépe na světě. Pravděpodobně by jím byl Hrádeček, to bylo jeho tusculum, útočiště, kam odjížděl vždy, když to bylo možné a trávil tam dlouhé týdny. Tam, v relativním klidu a izolaci, ovšemže dlouho pod kontrolou policie, nejraději psal, přijímal návštěvy, které opravdu přijmout chtěl, pořádal „zahradní slavnosti“. Tam také odjel umřít.
Dobře se cítil v Americe a rád to měl především v New Yorku, který je v jistém smyslu pravým opakem Prahy, toho města spíš tíživého a malátného, někdy až dusivého, města jistě na pohled - a to spíš zdálky – krásného, ale zatěžkaného náloží dějin, historických proher, různého druhu zbabělostí, šikan, kolaborací a mindráků.
A také pedant a puntičkář, který nesnášel nepořádek a chaos...
Prahu je totiž nejsnazší a nejlepší milovat a oblíbit si romanticky, trochu snivě a trochu poslepu. Havel byl možná snivec ve smyslu politickém nebo společenském, myslím však, že nebyl typem snivce romantického a estetického. U Havla, v jeho písemném díle, ale de facto i v denním životě, téměř chybí zaujetí historií a kunsthistorií, nenalezneme u něj snahu popsat nějakým způsobem minulost, věci a děje starší, než byl on sám, a jiné, než u kterých byl. Vášeň pro „věci staré“ jako by ho zcela míjela. Skutečně o něm nelze ani říci, že by byl vášnivým návštěvník muzeí a galerií, že by ho v úžas uváděl románský kostelík, barokní klenba nebo gotický portál. Nebyl také typem romantického chodce, který by se toulal pražskými uličkami a dojímal se z jejich zakoutí. Jednak na to neměl čas, prostor a nejspíš ani povahu. Bližší mu zjevně byla moderní, trochu okázalá, třeba i extravagantní architektura než pitoreskní malebnost historických slohů. Gehryho a Miluničův Tančící dům, který byl postaven začátek devadesátých let v sousedství jejich rodového domu na Rašínově náměstí, mohl považovat tak trochu za své ideové dítě. Zmaření stavby Kaplického knihovny se mu naopak jevilo jako vítězství malodušnosti a zakyslosti, vlastností jež tak nesnášel a jejíž nositelé zase na oplátku nenáviděli jeho. Jeho vkus byl v něčem entuziastický, trochu efektní, ba kýčovitý, v něčem zase standardní, dalo by se říct kultivovaně a poučeně měšťácký. Vila v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích, kam se ještě s Olgou nastěhovali začátkem 90. let, věru není příkladem do učebnic moderní architektury, ale je to dům solidní, takový, o jakém by člověk bez nějakých extravagantních nároků mohl docela klidně snít, že v němž prožije klidné stáří. Pokud by na to tedy měl... V tom Havlův problém netkvěl.
Kolegyně Marcela Pecháčková, která v 90. letech byla „hradní zpravodajkou“ MF Dnes, a se kterou mi bylo velkým potěšením se o havlovských věcech bavit, mi napsala „několik vět“, které jsem v tištěném článku musel vynechat, ale tady je s dovolením použiju:
Po dokonaných restitucích se VH a Olga rozhodli pořídit si vlastní bydlení. Koupili vilu v Dělostřelecké ulici a po dobu její rekonstrukce se nastěhovali do Domečku v hradní Královské zahradě. Zařídil jim ho architekt Masák, ani jednomu z nich se tam nelíbilo. VH tam měl malinkou ložničku (2 x 3 metry). V tomhle provizoriu jednou v noci Olga uklouzla v hale na koberci, odvezli ji se zlomenou rukou do nemocnice a při důkladném vyšetření se zjistilo, že má rakovinu močového měchýře. VH z toho byl dost vyděšený, brzy mi to vyprávěl, krátce nato jsem to řekla v redakci MF Dnes a dohodli jsme se, že to nezveřejníme. Nikdy. A stalo se. To jen pro vykreslení stavu tehdejší novinařiny.
Ale je to dům solidní, takový, o jakém by člověk bez nějakých extravagantních nároků mohl docela klidně snít...
K pražskému romantickému mýtu patří postava a typus „pražského chodce.“ Tím Havel tedy nebyl. Kam mohl, tam se dopravoval autem, ať už to bylo za časů disidentských, tím spíš prezidentských. Jeho potřeba vlastnit a řídit automobil – a byly to dosti nápadné automobily, měl geneticky danou slabost pro mercedesy - byla trochu posedlostí a závislostí, které mu však reálně dodávala pocit jisté svobody a volnosti. A zřejmě ho to bavilo víc, než chodit pěšky. A bylo to praktické. A Havel byl docela praktický člověk. A také pedant a puntičkář, který nesnášel nepořádek a chaos. Romantikovi pražská ošuntělost a zpuchřelost nevadí, nebo ji ignoruje. Naopak člověk, který nesnesl pohled na neumyté nádobí a když ho umyl, tak ještě vyleštil dřez, který srovnával po hostech boty, jež si vyzuli, a na jehož stole měl každý předmět své přesné místo, ten do Prahy - a do Čech – možná úplně nepatří, respektive tu musí trochu trpět. Nebo si tu musí oblíbit jiné věci a hodnoty, než je pořádek.
Havlův vztah k Praze nebyl žádnou fascinací k „magické Praze“, tyto sklony nejspíš postrádal. Ale i tak měl nepochybně Prahu rád a do Prahy samozřejmě patřil. Jako Praha bude už historicky patřit k němu.
Vešel jsem do domu, kde na chodbě i tehdy byl ve štítu nápis...
Vzpomínám si, v druhé polovině osmdesátých let, když jsem byl na studiích a snažil se cokoli o Václavu Havlovi dozvědět, dostal se mi do rukou na průklepovém papíře napsaný dokument Charty 77, kde byly uvedeny adresy mluvčích, mezi nimi tedy Václava Havla. K mému překvapení tam stálo Václav Havel, U dejvického rybníčku 4, Praha 6. Přitom jsem věděl, že Havlovi přece mají, respektive měli, secesní dům na nábřeží, které se tehdy jmenovalo Bedřicha Engelse a že tam snad Václav Havel také bydlí. Když se o pár let později, tedy v létě 1989, sbíraly podpisy pod Několik vět, věděl jsem již, že tu svou listinu, na kterou jsem nasbíral asi třicet podpisů, mám odnést právě tam, k Vltavě, do domu č. p. 2000/78, na němž mimochodem modrá cedulka s nápisem „Nábřeží Bedř. Engelse“ dosud drží. Tehdy, před těmi skoro pětadvacet lety, jsem měl v úmyslu zazvonit u Havlových dveří a předat podpisy do rukou. Vešel jsem do domu, kde na chodbě i tehdy byl ve štítu nápis: „Roku 1905 vystavěl ing. Vácslav Havel. Dům byl 14. II. při leteckém útoku poškozen a v letech 1946 – 47 obnoven.“ Možná to byl jediný veřejný nápis, který tehdy Havlovo jméno nesl – ing. Vácslav Havel byl dědeček.
V domě na Rašínově nábřeží měli Václav a Ivan společnou halu s věšáky na kabáty a pak každý svůj byt, který zůstal navždy průchozím k Ivanovi (dveře z obýváku k Ivanovi se nezamykaly). Václav tam měl s Olgou dost vkusně zařízený malý byt. Vlevo od vchodu záchod, náznak předsíně, kuchyň (červenou, kde po ránu nikdo nesměl rušit Olgu u jejího ranního kafe a novin), pak společnou ložnici, kde Olga měla "letiště" a Václav v rohu jednopostel, obývák a za ním, prosklenou stěnou oddělenou mini pracovnu VH s krásným výhledem na Hrad. V tomhle bytě se odehrávala "revoluce", v prvním patře si pak Olga zařídila kancelář VDV.
(Marcela Pecháčková)
Přitom jsem věděl, že Havlovi přece mají, respektive měli, secesní dům na nábřeží...
U Havlů jsem tehdy v létě 1989 nakonec nezazvonil. Nejsem si už jistý, jestli tam stála policejní hlídka, možná ano, možná ne, v každém případě jsem se rozhodl, že bude lepší, když papír s podpisy hodím do schránky. Tak se stalo. Den nebo dva dny na to se četly moje jména na Hlase Ameriky. Z toho jsem usoudil, že u Havlů schránku vybírali.
Dům na dnešním Rašínově nábřeží byl Havlovou životní základnou. Havlova rodina tam původně obývala dvě patra, která se po únoru 48 smrskla na dvě místnosti, v níž žili rodiče a synové. Jednu dobu to vypadalo, že je z domu vystěhují na venkov nadobro. Otci Václavovi M. Havlovi, staviteli Barrandovských teras, se tomu podařilo složitým jednáním s úřady zabránit. Tady Václav vyrůstal, odsud chodil do školy, nejprve v Resslově ulici, tady prožil mládí a měl to tu blízko do svých oblíbených lokalit a lokálů. Odsud se již s Olgou, se kterou se znali od roku 1953 a vzali se v roce 1964, odstěhoval v roce 1971 právě do ulice U dejvického rybníčku, kde prožili nejdramatičtější časy normalizačního disidentství. Na nábřeží se vrátil - s Olgou - po otcově smrti v roce 1979. Nejprve ovšem museli Havla v únoru 1983 pustit z vězení.
Do ulice U dejvického rybníčku jsem se jel před pár dny podívat. Sešel jsem se tam se spisovatelkou Edou Kriseovou, která se s Václavem a s Olgou dobře znala a v té době, tedy v sedmdesátých letech, bydlela v nedaleké ulici Glinkově. Ulice U dejvického rybníčku se klikatí kolem parku Hadovka, avšak rybníčku se jí nedostává. Byl vysušen a zasypán, když se Dejvice proměňovaly z vesnice v městskou periferii lepšího typu. Funkcionalistické vily se tu zajímavě kombinují s vesnickou zástavbou připomínající obrazy venkovských realistů konce 19. století. I zrezivělá boží muka tu člověk, prolézající těmi místy, najde. Zvláštní svéráz doplňuje železniční trať vedoucí na Kladno.
Je to místo na první pohled klidné a odlehlé, i když proti tomuto označení razantně protestoval muž, s nímž jsme se tam potkali...
Dům, v němž Havlovi bydleli, je až na samém konci ulice, která tam jako by zaniká. Je to místo na první pohled klidné a odlehlé, i když proti tomuto označení razantně protestoval muž, s nímž jsme se tam potkali. Jaké odlehlé místo?! Vždyť tady jste uprostřed Dejvic, protestoval ten muž proti formulaci, kterou do životopisné knihy použil i kolega Daniel Kaiser. „Vyřiďte panu Kaiserovi, že tady to žádné odlehlé místo není! Vždyť kolem se jezdí na letiště! To přece nemůže být odlehlé!“ Tak to tedy vyřizuji.
Byla to zvláštní a nečekaná náhoda. Když jsme s Edou Kriseovou k domu přicházeli, viděl jsem z dálky, že branku právě otevírá postarší pán. Obvykle nemívám nejrychlejší reakce, ale teď mě cosi donutilo vystartovat a odchytnou jej dřív, než zmizí v domě. Muž v bekovce se sice zprvu polekal, ale když jsem jej ujistil o svých dobrých úmyslech a zeptal se ho, zda si pamatuje Václava Havla, bylo to jako bych byl objednaný. To víte, že ho pamatuju, samozřejmě, i Olgu, a jejich psy taky, těch jsme se trochu báli, ani nevím, co to bylo za rasu... - To byli knírači, takoví velcí hafani to byli, taky jsem je neměla moc ráda, doplnila jej Eda Kriseová, jež byla upřímně překvapena našim úlovkem.
„Oni bydleli ve druhém poschodí, pod náma, jéje, deset let jsme byli sousedi“, pokračoval muž, který byl zjevně potěšen našim zájmem. – „Vždyť já byl u všeho, všechno si pamatuju. Když vypukla Charta, to byl šrumec!“ Téměř zvolal ten muž a přitom z aktovky začal vytahovat oxeroxovaný článek, jehož byl autorem a ve kterém se snažil vylíčit léta pod společnou střechou s příštím prezidentem. – Muž ten byl Jaroslav Kopáček, emeritní člen České filharmonie, klarinetista. V článku, který se snažil poskytnout různým listům, prý i Lidovým novinám, ale ve všech ho odmítli, takže vyšel nakonec v Roudnických novinách, píše, co to znamenalo s takovým sousedem bydlet: „Štěnice, odposlechy telefonů v celém domě, kontrola a legitimování všech příchozích mimo nás, které už znali. (...) Coby sousedé v domě, nebyli jsme hrdinové. Václav a paní Olga měli 2 psy a my ostatní děti. Přesto mohli cítit naši spoluúčast a podporu.“
To víte, že ho pamatuju, samozřejmě, i Olgu, a jejich psy taky, těch jsme se trochu báli, ani nevím, co to bylo za rasu...
Nenápadné tříposchoďové domy si postavili v druhé polovině 60. let zaměstnanci divadla ABC jako družstevní bydlení. Obvykle si pro to najali pracovní síly, tak to bylo i v případě Václava Havla, který se, jak nám říkal pan Kopáček, moc na stavbě neukazoval, ale nelze říct, že by tu nikdy nepracoval. S Havlem se pan Kopáček znal právě už z divadla, kde hrál v orchestru, Havla do divadla ABC jako kulisáka přijal začátkem 60. let, jak známo, jeho ředitel Jan Werich, který, jak říkal pan Kopáček, také rozjel výstavbu bytů pro zaměstnance. Havel se přihlásil do družstva a po jedenácti letech, v roce 1971, se mohli s Olgou nastěhovat.
Pan Kopáček nedal jinak, než abychom se šli podívat k němu domů: byt je to prý stejně disponovaný, jako byl ten Havlův, byť Eda Kriseová si všimla, že tomu tak úplně není, neboť byl na jiné straně chodby. Této námitky pan Kopáček nedbal a prohlásil, že to nevadí, zato měli stejné kachličky v koupelně. Byly modré.
První polovina 70. let je pro Havla časem zvláštního útlumu, o němž pak bude mluvit jako o krizi středních let. Nejvíc času prožil na Hrádečku, v roce 1974 se ostatně nechal na devět měsíců zaměstnat v trutnovském pivovaře, do Prahy, tedy k (neexistujícímu) dejvickému rybníčku, přijížděl jen na několik dní. Do středu dění vstoupila adresa v lednu 1977, když vypukla Charta. V Dálkové výslechu o tom Havel říká: „Bydleli jsme tehdy s Olgou v Dejvicích, tedy na cestě do Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru. Po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem: desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným.“
K tomu poslednímu se pan Kopáček hrdě znal. „My jsme kolikrát ani neznali důvod, proč ho tady tak hlídají. To jsme slyšeli až večer z Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy, kterou jsem poslouchal se sluchátky na uších. Vždyť oni stáli před barákem i v baráku. Byly dny, kdy k němu nikoho nechtěli pouštět a on nesměl ven. Jako dnes vidím, jak tady před domem stál jeho bratr Ivan a volal: Vašků! Vašků! Nesl mu nějaké jídlo, které mu házel na balkón.“
Pan Kopáček jezdil s Českou filharmonií po zahraničních zájezdech a měl logicky strach, že ho kvůli své známosti s Havlem jednou nepustí. „Kolegové“, říkal, „si občas přivezli ze zájezdu nějakou exilovou literaturu, já jsem na to nemohl ani pomyslet. Jedna chyba a už by mě nepustili ven. Ale stejně jsem rád, že tady bydleli. Škoda, že už se tady pak neukázal. Snad jednou někoho napadne umístit sem pamětní desku. Vždyť to je tak důležité místo...“
Z Rybárny je dnes vietnamská restaurace...
Základní Havlův pražský okruh však vede centrem, v jehož středu byla kavárna Slavie s pobočními podniky, z nichž zvláště důležité místo měla restaurace či snad vinárna Na rybárně v Gorazdově ulici, tedy kousek od havlovského domu na nábřeží.
Z Rybárny je dnes vietnamská restaurace. Vyvěsní štít inzeruje gigantické polévky Pho, uvnitř to hučí jak v orientálním úle. Přišel jsem tam v poledne a bylo zcela plno, podnik si oblíbili zaměstnanci okolních firem a kanceláří, u vchodu byla fronta, kterou organizovaly říznými povely drobné servírky. Nebyl jsem tady dvacet let, ale okamžitě jsem si vybavil fresku rozbouřeného moře s korábem, která dosud zdobí přední místnost. Ta zůstala zatím zachována, stejně jako stěna popsaná stovkami podpisů. Chvíli jsem mezi nimi zkoušel najít podpis Havlův a Rolling Stones, které sem Havel zatáhl, když tu poprvé vystupovali v srpnu 1990 a kteří tu podpisovou mánii snad založili.
Chvíli jsem mezi nimi zkoušel najít podpis Havlův a Rolling Stones.
Rok předtím, v srpnu 1989, jsem tu vlastně asi poprvé viděl zblízka Havla i já. Nedaleko odtud, v Mánesu, se konal večer na oslavu pětasedmdesátých narozenin Jiřího Koláře (Kolář se narodil 14. srpna 1914), který v té době žil samozřejmě v Paříži a v Československu byl personou non grata. Říkalo se na tom večeru, že Kolář snad poslal nějaké peníze na pohoštění... Setkání sice nebylo nikde avizováno, ale poměry už byly tak pokročilé, že se na něm nerušeně mohli sejít lidé, kteří by možná ještě před pár let vyvolali policejní zásah. Vzpomínám si, že tam byl Josef Hiršal, Vladimír Karfík, Ludvík Vaculík, lidé, kteří sedávali před pár lety s Kolářem u jeho stolu ve Slavii. A objevil se tam Havel, ale jen na chvíli a zase zmizel, snad aby nezadal policii záminku k otravování přítomných. Šlo se pak naproti do Rybárny, o níž jsem už věděl, že tam Havel chodí, ba že tam je jakýsi štáb Několika vět, petice, jež tomu poslednímu totalitnímu létu dodala obsah a napětí.
Seděli jsme tam v zadní místnosti u stolu s Jáchymem a Filipem Topolovými a Tomášem Kafkou, který na tom kolářovském večeru měl příspěvek. Havel se tam několikrát objevil, s kdekým se zdravil, už tehdy byl na roztrhání. Pak si na chvíli sedl k našemu stolu, kluci Topolovi mu samozřejmě tykali, myslím, že jsme mu byli s Tomášem představeni nějakým trochu nejapným způsobem, že jsme studenti (Tomáš i já jsme už měli de facto po škole, já ale před státnicemi, se školou už jsme nechtěl mít společného) a že tedy se začíná něco hýbat i na vysokých školách... Havel to myslím jako by ocenil.
Po staré Rybárně tam dnes zůstala kromě té fresky a podpisového graffiti jen zaprášená vývěska před vchodem s vinylovou deskou Rolling Stones, na jejímž středu blednou zřejmě jejich podpisy, a zkroucená obálka Havlova životopisu od Edy Kriseové, té narychlo sepsané hagiografie, za níž dostala spisovatelka tehdy tak vynadáno od kritiky. To už všechno taky odvál čas... Kolik hostů, kteří tam vcházejí na polívky, si jí vůbec všimne a tuší, čeho je to zapomenutý pomníček?
To už všechno taky odvál čas...
Dům v Dělostřelecké s Olgou zařizovali, hádali se a nakonec se shodli. Tyhle hádky vedli pernamentně i na Hrádečku a oba je považovali za přirozené a tvůrčí. Olga měla v Dělostřelecké své "patro" s krásnou koupelnou a velkým pokojem zařízeným nábytkem z nábřeží, ve stejném patře byl hostinský pokoj a knihovnou. Václav měl poslední podkrovní patro - s předsíní, šatnou, pracovnou spojenou s obývákem a ložnici s koupelnou. Vedlo k němu schodiště s růžovým! koberecem. Jeho byt byl plný vymožeností - dokonalé hifi, lampy ovladatelné na dotyk. S Olgou počítali s tím, že se tady dožijí důchodu a klidu, čemuž tedy moc neodpovídala poloha VH patra - spousta schodů... V přízemí byla "kancelář" pro ochranku, v suterénu pěkný dvoupokojový byt pro správce (Taťounovi).
Olga v Dělostřelecké zemřela.
VH tu plánoval svůj důchod. Jak tráví dny v pantoflích, v županu, s knihou, na zahradě, drobně plave v krytém bazénu na zahradě spojeném s vilou podzemní chodbou ozdobenou po obou stranách zarámovanými jeho desítkami čestných doktorátů.
Slávie, kam člověk nutně za chvíli dojde, byla spojena s Havlem celý jeho život. Jediný čas, kdy sem v plnoletosti (a když nebyl ve vězení) nechodil, byl ten, když byla víc než dobrou polovinu devadesátých let zavřená – příčinou byl zpackaný pronájem jisté americké firmě, která neskutečné roky protahovala tzv. rekonstrukci. Případ zavřené a pustnoucí Slavie jako by ukazoval meze Havlovy moci: byl pořád ještě nejvlivnějším mužem státě, ale jeho oblíbenou kavárnu mu (a celé české kulturní společnosti) za jeho „panování“ prostě zavřeli a nikdo s tím nemohl nic dělat, ba když se ozval, byl odkazován do patřičných mezí, neboť likvidace nejznámější pražské kavárny snad patřila k projevům volné ruky trhu.
Ale to už je také jen epizoda, která naštěstí dobře skončila, a když jsem se teď ptal číšníků, zda si na to pamatují, sotva něco matně tušili. O Kolářově stolu nevěděli už vůbec nic. Ale na Havla si samozřejmě vzpomínají, ovšem z časů, kdy sem zašel ze své kanceláře ve Voršilské ulici, tedy z času postprezidentských. To nejraději sedával vzadu u stolku s výhledem na Hradčany. Krokem trochu šouravým došel do kavárny, ochranka mu otevřela dveře, dal si kabát do šatny... I mně se vybavuje obraz Václava Havla jako starého a křehkého muže, který se pomalu a zimomřivě přesouvá z Voršilské do Slavie a zpět. Milá paní šatnářka, s níž jsme se dali do řeči, přesně naplnila havlovské klišé o jeho slušnosti a zdvořilosti, klišé, které bude pravdivé. „Vždycky, když přišel, tak se jako by uklonil, byl strašně milý, takový skromný a plachý...“ Má na památku, jak také jinak, jeho podpis se srdíčkem, vyvedené oblíbenou zelenou a červenou fixou. Stejně by mě zajímal, proč si vybral právě tyhle barvy. Zelený socialista?
Milá paní šatnářka, s níž jsem se dal do řeči, přesně naplnila havlovské klišé...
Svědkem heroických časů Havla coby frajera a lídra opozice je ulice Bartolomějská, sídlo pražské správy StB. Teď už je to absurdní, ale projít se tou ulicí způsobuje pamětníkovi, třeba mně, stále jistý emoční zážitek. Myslím, že za komunismu tudy člověk jen tak dobrovolně nešel. Teď je to samozřejmě úplně jiné místo, sídlí tam moje nejoblíbenější pražské kino Ponrepo, je tam několik velmi alternativních hospod a v domě, kam se vozili odpůrci režimu a samozřejmě i běžní kriminálníci, je dosti luxusní hotel. Ten v jádru barokní dům, který je součástí soustavy církevních staveb, konviktu, získal po roce 1989 v „první“ restituci řád Šedých sester sv. Františka. Ty jej pronajaly jakémusi irskému podnikateli, který tu zpočátku zřídil jeden z prvních pražských hostelů především pro studentskou klientelu ze Západu. Pietně tu nějakou dobu v suterénu uchovávali „prezidentskou celu“, o níž vyšlo několik článků v zahraničním tisku – byla to taková atrakce, kterou Západ tehdy v Praze vyhledával. Hostel se před pár lety proměnil v podstatně luxusnější hotel a cela se zavřela. Zůstalo pár fotek na stěnách v recepci. Mladík, který nás přijal, měl pochopení pro náš zájem, ale říkal, že už tam nic neuvidíme, že na to místě je běžný sklad.
Myslím, že za komunismu tudy člověk jen tak dobrovolně nešel...
Vyšli jsme na dvůr, který byl krásně zrekonstruovaný: když byl někdo zatčen a jel na Barťák, vozili ho sem na dvůr a odvedli na cépézetku, celu předběžného zadržení. Nebo ho posadili na chodbu. Jednou se to stalo i mně. Bylo to na prvního máje 1989, kdy se pár lidí „z kruhů“ domluvilo, že se s transparentem „Lidové noviny do každé rodiny“ (vůbec mě nenapadlo, že v těch novinách prožiju kus života) zamíchají do průvodu na Václavském náměstí (poslední dva roky před listopadem se již 1. máj necelebroval na Letenské pláni, ale na Václaváku). Policisté byli možná nejdřív trochu zaskočeni, ale když se vzpamatovali a dostali instrukce, šli do akce. Pozatýkali tak dvacet třicet lidí a nacpali je do policejních autobusů. Já jsem mezi nimi nejdřív nebyl, což mi přišlo blbé. Nechal jsem se tedy zatknout posléze též, prostě jsem se jim vnutil. Odvezli nás sem, na dvůr v Bartolomějské.
Docela dobrá společnost to byla, pozdě večer nás většinou pustili domů. Havel tam ovšem tehdy nebyl. Ten bude propuštěn ze svého posledního vězení až 17. května. Věci pak nabraly rychlý spád.
Vyšli jsme na dvůr, který byl krásně zrekonstruovaný...
V bydlení byl velký punťičkář. Vždycky dokonalý pořádek. Přišel "domů" a první, co udělal bylo, že rozsvítil lampičky. Kvůli atmosféře. Předtím se přezul do pantoflí a důkladně si umyl ruce.
V jejich ledničce nebylo skoro nic. Doma moc nejedli. Jen snad na Hrádečku, kdy VH vařil své pověstné guláše. Vždycky - po snídani, po vaření - po sobě důkladně uklidil. Vyleštil i džez.
Válka v Perském zálivu - VH kvůli bezpečnosti bydlel několik měsíců na Hradě, v bytě za jeho svéráznou pracovnou (mimochodem tam měl plechovou ceduli No left turn, kterou odstranil, když se objevila na fotce k mýmu rozhovoru), kam mu snaživý poddaní mimo jiné zřídili hifi sprchu, se kterou si vůbec nevěděl rady.
(K tomu drobná historka z Lán, kde měl taky svoje apartmá. Šel se do prostor Husákovy ohromné zeleno mramorové koupele saunovat a když měl dost, zjistil, že nejdou otevřít dveře. Říkal si už, jak mizerná smrt zastihla hlavu státu, bušil na dveře, když ho totálně rozhicovaného vysvobodila ochranka).
(Marcela Pecháčková)
Teď v zimě je skrz křoví bez listí na ruinu Barrandovských teras obzvláště působivý pohled...
Ještě na jedno místo jsem v ten minulý havlovský prosincový týden při svých pochůzkách zašel. Nastoupil jsem na Smíchovském nádraží na autobus č. 105 a za čtvrt hodiny jsem vystoupil na zastávce Terasy. Teď v zimě je skrz křoví bez listí na ruinu Barrandovských teras obzvláště působivý pohled. Chlouba „doby podnikatelské“, jak první republiku nazval ve svých vzpomínkách ing. Václav M. Havel, se změnila ve strašidelnou zříceninu. Neodolal jsem a přelezl nízký plot, v čemž jsme ostatně nebyl sám – všude jsou stopy po letním pobývání lidu tuláckého, který tu má klid a dobrý výhled. I když štrachat se sem asi není jednoduché a v pustině vůkol se toho vysomrovat mnoho nedá. Pod nohou mi skřípalo rozbité sklo a drolila se dlažba, kterou prorůstala šlahouny popínavého trní. Jak zakletý modernistický zámek.
Terasy zažívaly časy slávy ve třicátých a nejspíš i ve čtyřicátých letech – komplex, který se postavil za pouhý půl rok, se otevíral 27. září 1929. Promluvil při tom autor ideje, stavitel a majitel podniku Václav Maria Havel, byl u toho primátor Karel Baxa a pražská elita kulturní i jiná. Večer byl velkolepý ohňostroj. Za týden sem přijel na oběd prezident T. G. Masaryk, pak se tady prý ještě několikrát stavil. Asi se mu tu líbilo.
Když o tom všem člověk čte, je to jak zprávy z bájných časů. Bylo to vymyšleno tak, že od Lucerny sem jezdily od dopoledne do půlnoci levné autobusy, které rovněž provozoval ing. Havel. Na terasách vystupoval každý večer jazzový orchestr, nejoblíbenější byl ten R. A. Dvorského. Do rána byl otevřen bar Trilobit. Mimochodem, to jméno Barrandov vymyslel také ing. Havel.
Sportovně založení návštěvníci seběhli – nebo vyběhli - dolů do bazénu...
Když bylo hezky, byla tu hlava na hlavě, klidně až tři tisíce lidí. Sportovně založení návštěvníci seběhli – nebo vyběhli - dolů do bazénu, který byl součástí toho možná „nejameričtějšího“ místa ve střední Evropě. Bazén byl prý proslulý ledovou vodou, kterou příliš nemohlo ohřát slunce, neboť ho po většinu stínil skalní masiv. Lidé ale byli všeobecně otužilejší. Byli to vůbec asi trochu jiní lidé.
Toto místo někdejší slávy rodiny Havlových, dílo jejich otce, se jeho synům nepodařilo po roce 1989 vzkřísit – a není vyloučené, že se o to Václav Havel ani příliš nesnažil. Neměl na to čas, energii a chuť a když na to téma přišla náhodou řeč, elegantně se odmlčel. Ptát se na to,bylo asi pociťováno za nezdvořilé. Svůj poloviční podíl předal Václav Havel své manželce Dagmar, která se v roce 2000 stala výhradní majitelkou, o pár let později pak svůj majetek prodala jakési firmě. Existují snad nějaké plány na rekonstrukci, ale na člověka, jenž stane před tou rozpadající se a drolící hmotou, padnou spíše pochybnosti. Ne, tady se čeká na definitivní zánik.
A možná to tak ale má být. Protože sentimentem nelze udržet všechno a vůbec ne to, co odnesl a rozdrolil čas. Možná to tak bude časem i s těmi stopami po Václavu Havlovi. Zatím tady ještě jsou. Stejně jako my. Zatím.
Za doprovod na procházkách děkuji Edě Kriseové a Marcele Pecháčkové
Zatím tady ještě jsou. Stejně jako my. Zatím...
