Jedná se též o dosud platnou politiku současného Bílého domu Joea Bidena. Ten mimochodem přiklepl vyzbrojení České republiky americkými helikoptérami AH-1Z Viper, dodávky protileteckých systémů Patriot Německu, či prodej tanků M1 Abrams Rumunsku.
To nachází ohlas jak u americké levice, jejíž hlavní proud dosud podporuje válku na Ukrajině, tak u trumpovské pravice, jež dlouhodobě nabádá k tomu, aby za svou obranu platili hlavně Evropané (a kupovali ideálně americké zbraně). To je přece „win-win“ pro obě strany – Evropa bude soběstačná a nebude tak hrozit riziko, že Ameriku zatáhne do další „cizí války“. Spojené státy na tom skrze svůj zbrojní průmysl zároveň vydělají.
Existuje větší hrozba než Rusko, máme jiné priority, říká autor obranné doktríny USA. Evropě vyslal vzkaz |
Například Elbridge A. Colby, se kterým se do případné Trumpovy administrativy počítá do vysoké funkce na ministerstvu obrany, to před dvěma lety pro Lidovky.cz shrnul následujícím způsobem: „Evropská část NATO by se měla soustředit na budování efektivních konvenčních sil, jež budou schopny otupit či ideálně porazit ruský útok na východní křídlo Aliance.“ Jednat by se přitom mělo o jednotky kompatibilní s ostatními zbraňovými systémy NATO – „tak, aby NATO mohlo efektivně bojovat jako jeden útvar“.
Důsledky autonomnější Evropy
V americké bezpečnostní komunitě se ale začínají ozývat též opačné hlasy. Po zuby vyzbrojená Evropa by prý nemusela být tak dobrý nápad. Například známý analytik Aaron MacLean z Nadace pro obranu demokracií (FDD) se v prestižním deníku The Wall Street Journal nechal slyšet, že by se měl Washington nad překotným evropským zbrojením přinejmenším zamyslet. Jeho dopady na budoucnost kontinentu se totiž dají jen stěží předpokládat.
Současné harmonické vztahy, které v Evropě panují, lze podle MacLeana přičíst bezpečnostním garancím, které starému kontinentu po roce 1945 daly Spojené státy a celkové evropské demilitarizaci po konci studené války. Pokud budou evropské státy znovu urychleně zbrojit – ať už z domácích zdrojů, nebo prostřednictvím nákupů z USA – není nemyslitelné, že staré spory znovu vyplavou na povrch.
„Možná už zapomínáme na obrovská jatka, v něž se kontinent v první polovině minulého století dvakrát proměnil. Průmyslová, nelítostná krutost; přesuny obyvatelstva; vraždění celých národů; verbování a následné obětování milionů – to všechno nebylo nijak zpomaleno evropským bohatstvím a politickým leadershipem, nýbrž naopak urychleno,“ píše ve svém komentáři MacLean, jenž je v Americe známý mimo jiné svým populárním podcastem School of War. „Měli bychom se pečlivě zamyslet nad důsledky autonomnější Evropy. Tím, že evropské země postavíme zpátky na vlastní nohy, možná jen umožňujeme, aby si šly znovu po krku,“ pokračuje.
Jak ten obrat provést
V americké bezpečnostní komunitě se dosud jedná o menšinový názor – za dominantní je naopak považován ten, který radí přesměrovat americký fokus na Asii a Evropu se snažit vyzbrojit do té míry, aby byla schopna se v případě nouze postarat sama o sebe. Rozdíl mezi demokraty a republikány je v pak pouze v tom, jak rychle a jak důsledně takovýto obrat provést. Je totiž třeba americké bezpečnostní zájmy poškodit co nejméně a naštvat pokud možná co nejmenší počet spojenců.
Hlasy, jako je ten MacLeanův, ale ukazují, že ve washingtonských kuloárech zaznívají i jiné názory. A nikde není psáno, že postupem času nebudou sílit, popřípadě nedostanou nový impuls. Co když bude mít totiž MacLean pravdu, a některé evropské státy napadne licitovat staré spory? Americkou reakci lze pak jen těžko předvídat.
